Hlavní obsah

Když vojna nebyla kojná: Mezi pakárnou a službou vlasti

14. 8. 2022, 7:12

S ruskou agresí vůči Ukrajině se obnovila diskuse o tom, zda malá profesionální armáda, která byla u nás zavedena od roku 2005, dokáže zajistit obranu státu. Ti, co volají po obnově povinné vojenské služby, by si určitě měli dobře prostudovat knihu Jiřího Hlaváčka a kolektivu Mezi pakárnou a službou vlasti.

Foto: ČTK

Zobáci v roce 2004. K přijímací proceduře patřilo také povinné oholení hlavy a převzetí a vyzkoušení výstroje.

Článek

Na úvod osobní vyznání. Autor tohoto textu na vojnu nemusel díky modré knížce. A jak zjistil při čtení Hlaváčkovy knihy, měl o ní bez přímé zkušenosti dost zkreslené představy. Násilí a šikanu ze strany mazáků vůči nováčkům, která pobyt na vojně provázela, považoval za potíraný exces. Kniha ale přesvědčivě ukazuje, že šlo o všudypřítomný brutální systém, který vojenské orgány tolerovaly a trestaly jej pouze v případě, že překročil míru danou těžkým ublížením na zdraví.

Kolektivní monografie, na níž se kromě editora autorsky podíleli Prokop Tomek, Karel Altman, Petr Wohlmuth, Pavel Mücke a Lenka Krátká, se zabývá základní vojenskou službou v letech 1968–2004. Autoři s výjimkou Tomka, který analyzuje dobové vojenské předpisy, vycházejí ze stovky rozhovorů s pamětníky, pořízenými metodou orální historie.

Zpovídaní neboli v řeči vědy „narátoři“ byli vybráni tak, aby pokryli celé sledované období a zahrnuli různé socio-profesní kategorie i regiony. Pro zkoumání tohoto tématu je zvolená metoda zřejmě jediná možná, protože osobní zkušenosti vojáků základní služby nejsou až na řídké publikované vzpomínky nikde zachyceny.

Rozhovory potvrzují to, co možná zažil i leckdo z nás nevojáků, když nějaký jeho starší příbuzný začal vzpomínat na svou vojnu: s odstupem času mají tyto vzpomínky většinou charakter více či méně zábavných historek, v nichž hlavní roli hrají omezení či značně svérázní lampasáci.

Pamětníci si dobu na vojně vybavují s nostalgií, vesměs pozitivně a zpětně ji hodnotí jako „mimořádné a dobrodružné narušení životní rutiny“. Jiří Hlaváček ale správně píše, že jde o paměťovou strategii, která má za cíl chránit psychický stav jedince a podpořit jím konstruovaný obraz vlastní identity. V hloubkových rozhovorech, které vedli výzkumníci, došlo i na to potlačované. A to má k veselým anekdotám dost daleko.

Mazácká vojna

Z rozhovorů vyplývá, že vojna se dělila na „gumáckou“ a „mazáckou“. Gumácká byla ta oficiální, která končila v 16 hodin, když důstojníkům z povolání skončila práce. Pak začali v kasárnách vládnout mazáci, tedy služebně starší vojáci základní služby. Těm museli ti služebně mladší (zobáci, myšáci, …) fakticky dělat otroky: uklízet za ně, obstarávat jim jídlo, alkohol, cigarety.

Kniha obsahuje celý katalog způsobů šikany, od těch „měkčích“ – jako čištění podlahy kartáčkem na zuby, sprchování hlavy v záchodové míse či prolejzání ubikace po čtyřech s nutností hlásit stanice pražského metra – až po zdraví a život ohrožující praktiky – jako shazování ze schodů v železné skříni (ve vojenském slangu Gagarin), shození horní palandy na spícího zobáka (roztáčení bidel) či nečekaná rána pěstí do nosu (transfúze).

Násilí a schválnosti byly všudypřítomné. Jak vzpomíná jeden z pamětníků: „Bez povolení starýho jsem nesměl napsat dopis, nesměl jsem mít ruce v kapsách, nesměl jsem ležet na zádech na posteli, nesměl jsem si vůbec sednout na postel, musel jsem stát. Museli jsme shánět cigára, nosit jim jídlo. Kolikrát jsem třeba dostal facku nebo mi zakazoval číst.“

Mazácká vojna měla vlastní kulturu a slang. Jejím základem byl kult čísla, tedy doby, která mazákovi zbývala do odchodu do civilu. Tu si stříhal na speciálně upraveném krejčovském metru. Povinností zobáka bylo znát každý den čísla mazáků, kdo ho na výzvu nedokázal říct, dostal okamžitě facku.

Zvláště násilný byl rituál „plácání“, během kterého byl zobák povyšován na mazáka. Ten měl nezřídka povahu brutálního bití. „Po jednom jsme šli, noční stolek, plechová bedna, přes ni se člověk přehnul, čtyři lidi nebo dva a dva ho drželi za nohy a za ruce přehnutýho a jeden nebo dva bijci s opaskem vás řezali,“ vzpomíná jeden z pamětníků.

„Dvě třetiny vojáků z toho stolku spadly. Ty museli proplesknout, aby se probrali, protože vás řezali hlava nehlava. Kolikrát tam šlo normálně o zdraví.“ Aby byly údery bolestivější, řemen se speciálně upravoval a natíral, často se zobáci mlátili železnými sponami. Záda si mohli chránit spacáky. „Větší bolest jsem v životě nezažil,“ vzpomíná pamětník. Podle autorů mělo toto násilí kompenzovat utrpení v boji, k němuž nikdy nedošlo. Kdo ho přetrpěl, stal se mazákem a druhou polovinu vojny již nemusel dělat téměř nic, vše za něj obstarali noví zobáci.

Pozoruhodné je, že tyto mazácké šikany měly nejméně násilnou povahu u malých a specializovaných jednotek, v nichž záleželo na soudržnosti vojáků, jako třeba u železničního vojska nebo ženistů. A také u pohraniční stráže, kde se vojáci základní služby jako jediní dostávali do situací, v nichž byli nuceni použít zbraň. Naopak nejhůře vycházejí týlové jednotky, kde se vojáci nejvíce nudili.

Nuda, zima, hlad

Nuda neboli nedostatek smysluplné činnosti je kromě hladu, zimy a strachu z mazáků nejčastěji zmiňovaným pocitem. Mazácké rituály kupodivu nevymizely ani po roce 1989, kdy byla vojna zkrácena a začala snaha o její humanizaci. Zřejmě však klesla intenzita násilné šikany, kterou začali potírat zejména mladí důstojníci, kteří se vrátili ze zahraničních misí a poznali, jak fungují západní armády.

Československá armáda sice nebojovala, ale její mírové ztráty byly alarmující: podle Prokopa Tomka v letech 1968–1989 zahynulo minimálně 3354 vojáků a další více než čtyři tisíce utrpěly během vojenské služby zranění s trvalými následky. Už jen tato čísla hovoří proti tomu, aby byla povinná vojna obnovena.

Většina pamětníků, s nimiž autoři knihy pracovali, konkrétně 63 procent, s obnovou vojny souhlasí, ale s dovětkem „nikoli v té formě, v níž jsme ji zažili my“. Zdůrazňují sice, že jim vojna i ledacos dala – často se objevuje nutnost najít modus vivendi s lidmi z jiných sociálních a národnostních poměrů – ale všeobecně převažuje lítost nad promarněným časem.

Kniha přesvědčivě ukazuje, že pokud by měla být povinná vojna v jakékoliv podobě obnovena, musí se tak dít na úplně odlišných základech, než na jakých fungovala dříve.

Jiří Hlaváček (ed.): Mezi pakárnou a službou vlasti. Základní vojenská služba (1968–2004) v aktérské reflexi. Academia, Praha 2022, 447 str.

Může se vám hodit na Zboží.cz:

Reklama

Související témata:

Výběr článků