Článek
Filmová hudba se dnes na koncertech hraje často, televizní ale méně. Co vás přivedlo ke konceptu Hudby z bedny?
Televizní hudbě se obecně věnuje méně pozornosti než té, která je ke slyšení v kinech. Jistě, i v ní běží filmy a hraje se hudba filmová, ale především je to muzika seriálová, večerníčková, pohádková, z inscenací či zábavných pořadů. Podle mě nás tato hudba formovala a vepsala se navždy do našich srdcí.
Pro koncert Hudba z bedny jsem vybral skladby, které považuji za ikonické a hudebně zajímavé. Je mezi nimi spousta věcí ze šedesátých a sedmdesátých let, protože naštěstí tenkrát docházelo i k tomu, že byť nebyl autor muziky komunistickému režimu po chuti, když byla jeho práce dobrá, dostala prostor.
Platí vaše slova o kvalitě i pro dnešní dobu?
Bohužel ne. Dnes je zřetel nejvíce kladen na to, aby hudba byla komerčně zajímavá, už nejde o přesah. V mnoha případech jde o její prvoplánové posloužení, ať už s ohledem na to, kdo ji skládá, či jak se používá.
Kteří autoři vás osobně nejvíce zajímají?
Je jich celá řada, protože v téhle zemi je tradice dobrých autorů hudby pro film i televizní pořady. Jsou to například Zdeněk Liška, Luboš Fišer, Jiří Šust, Jiří Srnka, Václav Lídl, Vadim Petrov, Jaroslav Celba, Petr Skoumal, Karel Svoboda, Milan Kymlička a další. U Karla Svobody jsem měl dokonce možnost pracovat.
Jak to probíhalo?
Připravoval jsem aranže jeho skladeb pro alba, například k písním Leony Machálkové. Byl to ohromně velkorysý člověk, který těm, jejichž práce se mu líbila, dával velký prostor. Měl v sobě jakousi vídeňskou noblesu. Vezměte si třeba jeho hudbu k pohádce Tři oříšky pro Popelku, z té ta Vídeň úplně voní.
Dostal jste u něj pro svou práci dobrou školu?
Byla velice dobrá, ovšem nejlepší lekce mi dal skladatel Milan Kymlička. V devadesátých a nultých letech jsem pro něj dělal orchestrace. Napsal vždy třířádkovou skicu s poznámkami a zbytek nechal na mně.
Napsal jsem přes noc tužkou partituru, ráno přišli rozepisovači partů a už od devíti se to nahrávalo v pražském studiu Ve Smečkách. Tím pádem jsem si mohl během několika hodin výsledek své práce poslechnout a poučit se, co zní líp, co příště zlepšit.
Varhan Orchestrovič Bauer (vlevo) a moderátor Alexander Hemala před pražským Rudolfinem
Dělal hudbu pro tvůrce z celého světa, a když zjistil, že obstojně mluvím anglicky, zval mě na telefonické a později internetové konference. Když mluvil s nějakým režisérem za oceánem, říkal mi, abych u toho byl, poslouchal a učil se.
Ptal se mě také na názor, takže to byla ta nejlepší praxe. Musím říct, že jsme se vzájemně ctili a měli rádi.
Vracel vám některé skladby, které jste na základě jeho skic dodělal?
Nevracel, to se nestalo. Někdy mi ale řekl, že by si nějakou část představoval jinak. Tak jsem mu udělal jinou verzi. A dával mi nesmírně praktické rady.
Jakou například?
Řekl mi třeba, že když mám v orchestru dva bubeníky, měl bych ve skladbě napsat part pro oba. Kdyby v ní totiž byl jen pro jednoho, ten nehrající bubeník by šel přes celé studio ven na kafe, vrzaly by mu pod nohama parkety, to by rušilo a orchestr by tím pádem přišel o čas pro nahrávání. Dodal, že i kdybych mu do partitury napsal jen jednu ránu, má to smysl.
Já se pak ve své praxi přesvědčoval, jak užitečné jeho rady jsou. Za všechno, co mě naučil, jsem mu moc vděčný.
Jak naložíte při koncertu Hudba z bedny s kompozicemi, které jste vybral?
Různě. Vzal jsem třeba témata z několika večerníčků a propojil je do takzvaného medley, tedy směsky, tak, aby z nich ve výsledku byla jedna skladba. Není to slepenec, jen jedno téma vychází ze druhého.
Podobně jsem naložil s hudebními tématy ze seriálů nebo poctou skladateli Luboši Fišerovi. V ní cituji mnohá ta krásná témata, která byl schopen složit. Řada skladeb během večera zazní i samostatně.
Jaký je váš aranžérský vklad?
Záleží mi na tom, aby skladby zněly na koncertě živě a vtáhly posluchače. Snažím se jim dát skoro až rockový drajv, chci, aby měly velkou emocionální náplň a takzvaně swingovaly, šlapaly. V instrumentacích mám rád vlastně všechny nástroje, což se v aranžích také projeví. Celkově mám rád, když se ve skladbách barvy nástrojových skupin prolínají a střídají.
Zazní i znělka Večerníčku?
Ano, už jenom proto, že je to v podstatě jazzový standart od Ladislava Simona. V původní verzi hrají elektrické varhany Hammond, které ale tehdy při nahrávání v Československé televizi imitoval východoněmecký nástroj značky Ionica, také flétna, vibrafon, basa, kytara, prostě jazzové nástroje.
V Rudolfinu budeme hrát na Hammondy a vše jsem rozšířil do orchestrálního zvuku.
