Článek
V posledních měsících se v souvislosti s příchodem Viktora Dyka na post zpěváka skupiny Lucie hovořilo o devadesátkové rockové kapele Dorota B. B., ve které zpíval. Vy k ní máte také blízko, že?
Ruppert: Náš klávesista Roman Holý produkoval její album, a jelikož při tom mezi ním a členy skupiny vzniklo přátelské pouto, požádali ho, aby s nimi hrál na koncertech. To se stalo. Aniž by byl členem skupiny, v poslední fázi její existence, tedy v polovině devadesátých let, s ní hrál na klávesy.
Náš baskytarista Pavel Mrázek, jenž v Dorotě B. B. působil, tvrdí, že jeho a bubeníka Martina Houdka, který je dnes také naším členem, tenkrát přivedl k funku právě Roman.
Černochová: Existuje videozáznam, na němž je zachyceno, jak spolu sedí Martin Houdek, Pavel Mrázek, zpěvák Bohouš Josef ze skupiny Burma Jones a další, Roman Holý jim pouští nějaký funk a všichni jsou z toho nadšení. Na tom videu je i Viktor Dyk a zdá se, že jeho jediného jako rockera ta hudba baví jenom trochu.
Proto se možná nestal zpěvákem Monkey Business…
Ruppert: Přitom klidně mohl. V našich prvopočátcích se totiž mluvilo o tom, že bychom měli dva zpěváky, mě a Viktora Dyka. Nakonec z toho ale z nějakých důvodů sešlo.
Když jsme pak na našem prvním albu Why Be in When You Could Be Out z roku 2000 podstoupili úvodní pokusy zpívat česky, tři nebo čtyři texty nám napsal právě Viktor. Že z toho nic nevzniklo, nebyla jeho chyba. Zpívat česky mi tehdy prostě vůbec nešlo.
Byli Monkey Business v době svého vzniku kapelou, která měla vydržet čtvrt století?
Ruppert: Snad ano. I když to bylo jen tušení. Intenzivně si pamatuju první zkoušku. Byli u toho jen Roman Holý a rytmika Pavel Mrázek a Martin Houdek, a když začali hrát, byl jsem u vytržení.
Ta hudba pro mě byla něco úžasného a já si říkal, že jsem u něčeho velkého a významného. Přesně tak jsem chtěl muziku vždycky dělat. Akorát jsem tehdy nevěděl, jak na to.
Skupina Monkey Business nahrála své dosud poslední album poprvé v češtině.
Jste k sobě v kapele po tolika letech kritičtí?
Ruppert: Jsme, a vždycky to tak bylo. Zpočátku mi to ale bylo nepříjemné. Deprimovalo mě, že to svým nepodařeným výkonem kazím ostatním a ještě se o tom mluví. Roman je navíc člověk, který má velmi správně laťku vysoko. Když viděl, jak těžce to beru, řekl mi, že ví, že je to kruté, ale když se o tom nebudeme bavit, nepomůže nám to.
Trvalo mi několik let, než jsem to přijal. Dnes si všech spoluhráčů za jejich otevřenost nesmírně vážím.
Černochová: Přišla jsem do skupiny v roce 2017 po Tonye Graves. Nějaký čas mi trvalo, než jsem na ni dokázala navázat a vytvořit u toho ještě něco vlastního. Teď už to funguje, přitom touhu posunovat to někam dál mám stále. Roman nás k tomu ostatně vybízí.
Hádáte se?
Ruppert: Umíme se poškorpit, ale nikdy se nestalo, že bychom se spolu kvůli tomu delší dobu nebavili. Myslím si, že jsme nikdy neprošli tím, čemu se říká hluboká kapelní krize.
Všechny tyhle věci se týkají ega. Sebekriticky říkám, že egoista a exhibicionista jsem a že mé ego mnohokrát vyhřezlo v nesprávnou chvíli nesprávným způsobem. V kapele mám ale naštěstí vedle sebe lidi, kteří mi to dokážou říct.
Monkey Business v klipu k písni Dva na kolejíchVideo: Warner Music
Černochová: Práce s egem je šíleně těžká. Válčíme s ním všichni, přitom víme, že ho pro svou profesi potřebujeme. Naše ega se přetlačují a my víme, že je musíme umět zkrotit.
S egy to prostě koulíme na obě strany. A to je naše kapela složená spíš z plyšových medvídků než egocentriků.
Kdo v kapele má nejmenší potřebu se prosazovat?
Černochová: Dlouhodobě je to bubeník Martin Houdek. Nedávno jsme nicméně zažili, že se na soustředění rozčílil. Nejenom že zaklel, dokonce křičel, což k němu vůbec nepatří.
Ruppert: Je mlčelivý, moc nemluví, ale když něco řekne, má to váhu. Vždycky je perfektně připravený, minimálně kazí, a pokud se to stane, otevřeně to přizná.
Trvalo nám dvacet dva let, než jsme ho přiměli, aby zahrál na koncertě sólo. A když se nám to konečně podařilo, jeho odpověď byla: Tak já si doma zkusím něco připravit.
Jasným kapitánem Monkey Business je Roman Holý. Platí to bezpodmínečně?
Černochová: Platí, protože to tak musí být. Je přitom velmi demokratický, na můj vkus až moc. Z principu nikomu neubližuje a nikoho nepoškozuje. Pokud má k někomu nějaké hudební výhrady, říká to přímo.
Na prvním místě je pro něj za všech okolností hudba a potřebuje vědět, že to tak mají i jeho spolupracovníci. Když je o tom přesvědčen, je zcela otevřený, pravdivý a naslouchá argumentům.
Monkey Business jsou na pódiu energičtí a vášniví.
Ruppert: Nikdo z nás ostatních neumí napsat tak skvělou písničku jako on. To samo o sobě stačí k tomu, aby měl tu největší autoritu. Přitom je to jeden z nejkvalitnějších a nejhodnějších lidí, které znám. Jeho ohromnou vlastností je empatie. Umí vycítit, kdy člověk potřebuje podporu, a dá mu ji.
Měl jsem problém s nazpíváním sloky v písničce Cioa! Ciao! Ciao! Ve studiu jsem se z toho prakticky sesypal a on mě klidně mohl poslat někam. Vycítil však, že by mi tím ublížil. V klidu mi řekl, ať si odpočinu, zajdu si na hodinu zpěvu, šel se mnou na pivko a vše se mnou probral. Za čtrnáct dnů jsem se vrátil a tu písničku za dvacet minut nazpíval.
Jaký je dnes největší problém Monkey Business?
Černochová: Není to nic zásadního, ale po letech existence je z mnoha důvodů složitější jezdit na koncerty a mít jich dost. Změnil se způsob poslechu hudby i vztah lidí k ní. Fungování kapely je dnes větší alchymie, než to bylo před lety. A proces stárnutí nás nutí víc přemýšlet o každém kroku, harcování se v autě.
Zase si toho hraní ale vážíme. Víme, že tu naše koncerty ani my nebudeme napořád.
Ruppert: Došlo k takzvané generační obměně, za pětadvacet let naší existence nikoli poprvé. Nemám na mysli výměnu publika, ale to, že na scénu přicházejí stále nové a mladší kapely. Je to však normální a logické, takže v tom vlaku jedeme dál. Není důvod podléhat nějakým smutkům. Pořád máme co říct.
