RECENZE: Estonský filharmonický komorní sbor Pärtovi skvěle rozumí

Jeden z nejhranějších žijících skladatelů už dávno vyvrátil mylné představy, že soudobá hudba je nesrozumitelná a neposlouchatelná.

Ta Pärtova s hlubokým duchovním rozměrem je velmi přístupná. Koncert však současně ukázal, jak pestrá jsou jeho díla psaná často v duchu jeho vlastního stylu, který označuje jako tintinnabuli.

Převažuje kontemplativní poloha, ovšem Gloria z Berlínské mše stejně jako Piccola cantata Dopo la vittoria ukázala, jak dokáže Pärtova hudba být radostná. Magnificat měl zase vznosnost, The Deer’s Cry byl místy velmi vypjatý.

Pärt dokáže skladbu extaticky vygradovat, aby posléze přišlo zklidnění jako v Modlitbě po kánonu, závěrečné části Kanonu Pokajanen. Ten patřil k vrcholům večera, když sbor doprovázel dva sólisty tenoristu Danila Frantoua a basistu Henryho Tiismu, kteří dokázali dokonale vystihnout náladu díla.

Which was the son of s textem z Evangelia podle Lukáše 3 23-38, kde se uvádí, že Ježíš byl synem Josefa, jenž byl synem Heliho, až se dostane k Adamovi, ukázal, jak si Pärt dokázal s takovýto textem poradit.

Střídal mužské hlasy s ženskými, větší sbory s menšími. Pracoval formou zvolání a odpovědi.

Večer byl mimořádný i dramaturgicky, kdy se díla s doprovodem varhan, na které hrála Kadri Toomojaová, střídala s těmi a capella. Jedno z nejsilnějších děl, Berlínská mše, byla proložena několika jinými skladbami. Přesto večer působil velmi konzistentně - Pärtova hudba sice nabízí řadu různých fazet, ale má společné základy.

Celý večer uzavíral Otčenáš v úpravě pro sbor a klavír. Při závěrečném aplausu diváci povstali a nakonec si vytleskali i přídavek.

Pärtova hudba je u nás známá, zazněla v podání renomovaných souborů Hilliard Ensemble nebo Kremeraty Baltiky Gidona Kremera. Estonský filharmonický komorní sbor však potvrdil při druhé návštěvě Prahy své výjimečné kvality a mimořádný cit pro Pärtovu hudbu i pro dramaturgii večera, která tvorbu skladatele představila ve velké šíři.