Článek
Loni pořadatelé na závěrečné tiskové konferenci ohlásili jméno první kapely pro rok letošní. Byli to The Chainsmokers, zástupci elektronic dance music. S prvními nedělními hodinami dávali zbylým návštěvníkům festivalu jako jedni z posledních účinkujících v programu impuls k tanci. A protože veselé konce mají pořadatelé Colours of Ostrava rádi, bylo vše v pořádku.
Poslední festivalový den byl nicméně plný různých překvapení. Dorazil třeba prezident Petr Pavel. Přijel besedovat a dopřál si i kus koncertu.
„Pan prezident chtěl alespoň na chvíli zažít atmosféru Colours of Ostrava. Kromě debaty s Lucií Výbornou a Vávrou Hradilkem stihl před svým odjezdem i jeden z koncertů na hlavním pódiu,“ uvedla tisková mluvčí Pražského hradu Eva Hromádková.
Vedle The Chainsmokers sice program posledního dne neměl v nabídce velké lákadlo, kus té role na sebe ale vzali někteří další.
Australský zpěvák a tanečník Christian Yu, vystupující jako DPR Ian, nabídl sérii trochu průměrných popových písniček, z nichž část doprovodil kýčovitými projekcemi i výstupy tanečníků. Přes uvedené výhrady to nicméně bylo profesionální a promyšlené.
V písních jihokorejského zpěváka Lee Seunga Yoona s kapelou toho moc původního není. Inspiroval se u mnoha poprockových, punkrockových i popových umělců z Evropy i Ameriky.
Mají však melodickou sílu, která v Ostravě přitahovala pozornost a vtírala se v tom nejlepším smyslu slova pod kůži. Set měl švih, byl svěží a odehraný s citem i elánem.
Vystoupení Jany Kirchner patřilo k festivalovým vrcholům.
Slovenská zpěvačka Jana Kirschner se stylově pohybuje kousek od popového hájemství. Její přístup je už dnes přece jenom trochu složitější, přitom čitelné melodie její skladby mají. Dostavují se ovšem pouze časem, jako by se rozvíjely a rozkvetly.
Naši Marcell a Fiedlerski hráli sice na menší scéně, jejich hudební sebejistota jim však lajnuje cestu k lepším časům a větším pódiím. Jejich předností jsou nezaměnitelný Marcellův hlas i jistý zpěv, stejně tak vnitřní krása písní, která obvykle doplula až na jejich povrch.
V jednu chvíli Marcell poděkoval svým dvě spoluhráčům, že si s nimi tu a tam může zahrát na kytaru i baskytaru, před časem prý i na piano. Od technika pak převzal druhý jmenovaný nástroj, ale když už mělo dojít ke hře, zjistil, že nemá trsátko. Technika o ně požádal, protože jiný způsob hry na baskytaru prý nepreferuje.
Bezcenná hudba
Takový Belgičan Loverman nepreferuje ani povinnost divákům v určeném čase něco předvést. Jeho písničky vypadaly jako improvizace a nejlépe mu bylo v blízkosti diváků, které nutil zpívat bez ohledu na jejich mizernou intonaci. Nakonec strávil mnoho minut improvizací na český text „Pojď se projet a večer zazpívej“. S tímhle pitomým popěvkem pohřbil zbytek pro svůj set vymezeného času.
Vystoupení americké dvojice Sofi Tukker bylo důkazem toho, jak bezcenná dnes hudba může být. Trochu zpěvačka Sophie Hawley-Weldová a trochu dýdžej a producent Tuckern Halpern vymysleli náznaky písní, nabalili na ně tuctové elektronické zvuky, vše zabetonovali do otravného rytmu a s nimi jezdí po světě, předstírají, jaká je koncertování dřina, a pobírají za to honoráře.
Hawley-Weldová zpívala jen občas. Proč také víc? Ženský zpěv zněl ve značné míře z playbacku a ona si kolikrát ani nestačila dát mikrofon před pusu a předstírat účast. Sofi Tukker předvedli jedno z nejprázdnějších vystoupení celého ročníku festivalu a nezachránili ho ani stejně bezradní tanečníci.
Ve srovnání s nimi bylo souběžné zpívání a hraní mladé novojičínské kapely Midnight na menší scéně balzámem pro zpohlavkovanou posluchačovu duši. Jejich povětšinou naživo zahraný pop rock se opíral o hravé melodie a celý set dával naději, že se hudbě jako umělecké disciplíně chce ještě žít.
Pořadatelé Colours of Ostrava už několik roků neuvádějí počet diváků, který na festivalu byl. Podle odhadu to letos ale mohlo být na čtyřicet tisíc lidí.
