Herečka Jaroslava Stránská: Kdo se usmívá, působí mladistvěji

Kolik let jste vlastně s postavou Lucie Krásenské z Policie Modrava prožila?

Třináct, sice ne úplně v kuse, ale v průběhu třináctiletého období. Točilo se třeba jeden rok, další rok byla pauza, aby se scénář dopsal. Jednou jsme jeli dva roky za sebou, protože příběhy byly dopsané.

Umíte si představit sebe coby ženu zákona?

To je dobrá otázka, docela jo, nevadilo by mi to. Nedovedla bych dělat dopravačku, byla bych moc hodná. Nedokázala bych rozdávat pokuty. Zároveň bych nechtěla vidět nějaké mrtvoly, takže něco takového mezi.

Zatímco vaší postavě přibyly hodnosti, vypadá to, jako by její představitelce nepřibyly žádné roky. Jak to děláte, že můžete stále hrát třicátnici?

Vy jste hodná! Roky přibyly, ale já proti stárnutí nedělám nic. Každý se zajímá, na jaké chodím plastiky, jestli si dávám botox. A já říkám, že na botox nechodím, protože bych tohle neudělala s čelem (ukazuje mimickými vráskami zvlněné čelo). Asi jde o geny. Jsem v pohodě, a když se člověk raduje ze života a usmívá se, působí mladistvěji.

Upřednostňujete tedy přirozenost?

Odsud posud, nevylezla bych z domu nenamalovaná! Namalovat si tvář považuji za něco automatického, jako když si člověk bere svetr nebo spodní prádlo. I když jdu vysypat odpadky, namaluji se, protože nikdy nevím, koho potkám. Abych někoho nevyděsila. (směje se)

Mám úplně světlou pleť, obličej si vůbec neopaluju, používám krémy s vysokým ochranným faktorem a slunci vystavuji jen tělo. A ani to nepřeháním. Jsem bílá a mám červený nos, jak by ve Švejkovi řekli – umrznul mi v Karpatech.

Jaké to je být jednou z hvězd úspěšného seriálu?

Rozhodně se nepovažuji za hvězdu, to jsou pro mě jiní herci. Pro mě hvězda znamená stálici. Jsem moc ráda, že patřím do týmu Modravy. Je mi s nimi dobře a mám tu čest říct, že jsem s některými kolegy kamarádka.

Během vzniku Policie Modrava se z vás po devatenáctileté známosti stala vdaná paní. Proč se vdavky tak dlouho odkládaly?

Udělala jsem špatnou zkušenost s prvním manželstvím, které nevyšlo. Neměla jsem k manželství už takovou důvěru. No a když jsem si za tolik let budoucího manžela dobře vyzkoušela, řekla jsem si: důchod se blíží, tak se vdám. Mám ho ráda a průběhem let se náš vztah utvrdil.

Na co z natáčení seriálu vzpomínáte nejraději?

Na lidi a celou atmosféru natáčení. Šlo spíš o takový tábor, kdy jsme odjeli z domova a tam blbli po natáčení. Ta dobrá parta mě okouzlila. A hlavně Šumava.

Šumavská krajina a příroda je nádherná…

Znala jsem Prášilské nebo Čertovo jezero, ale díky natáčení Modravy jsme pronikli i do míst, kam se běžný turista většinou nedostane. Do lokací, které by vás ani nenapadly, kam nevedou turistické stezky.

Byl to zážitek, zejména když vyšlo počasí. Když nám nepřálo, bylo to hodně drsné.

Režisér Jaroslav Soukup prohlásil, že jde o definitivně poslední řadu, že další série už nevzniknou. Po čem se vám bude nejvíc stýskat?

Nejvíc po lidech, i když se naštěstí dál scházíme. Mimo jednoho kolegy jsem se nesetkala s žádným prudičem. Což se při natáčení málokdy stane.

Zažila jsem režiséra Soukupa na place, kdy bylo jasné, jak dbá na každý detail. Máte takový přístup ráda, nebo dáváte přednost uvolněné improvizaci?

Mám ráda, když režisér řekne, co po vás chce, protože nejhorší je takzvaná cochcárna. Přesto dávám přednost improvizaci, kdy je člověk uvolněnější a nesoustředí se tolik na text, pak může do filmu vnést i něco ze sebe. Není tak napnutý.

Jaké jste měla léto?

Hezké, většinu jsem ho strávila na chalupě poblíž Velvar. Hrabala jsem se v zahrádce, jezdila na kole. Byli jsme i na Šumavě, potom jsme jezdili na kolech v Beskydech. Tam mám rodinu, kterou vždycky po pár letech navštívím. Opravdu pěkné léto.

Uvidíme vás v nové komedii Reklama na Vánoce. Oč jde?

Oslovil mě Aleš Kaizner, jestli bych mu nezahrála menší roličku sekretářky v reklamní firmě, ale že za to nic nebude. Chápu, že mladý začínající kluk nesežene peníze, aby zaplatil všechny herce, takže jsem to udělala zadarmo. A myslím si, že komedie bude dobrá.

Hrajete ještě pro děti v zájezdovém Liduščině divadle?

Už ne, i když teď jsem zaskakovala za jednu nemocnou kolegyni v roli, kterou jsem hrála asi před čtyřmi roky. Covid s dětskými představeními docela zamával. I když se pak situace uklidnila, chodilo málo diváků.

Myslím si, že ani teď se to nezlepší, lidé nebudou mít na divadlo peníze. Kultura půjde podle mého názoru do háje, bohužel. A bude hodně dlouho trvat, než se lidi zase naučí do divadel chodit.

Na čem právě pracujete?

Účinkuji ve čtyřech zájezdových inscenacích. A začala jsem moderovat pořad Rady ptáka Loskutáka. Vzniklo to náhodou. V první vlně pandemie mi zavolali kamarádi, jestli bych si nechtěla v Loskutákovi něco vyrobit. Prý mě furt vidí s nějakou vrtačkou, pilou, prostě jako kutila. Tak jsem na to kývla a přemýšlela, co mi na zahrádce ještě chybí, abych to mohla vyrobit a pak taky zužitkovat.

Neměla jsem kompostér, takže jsem si udělala dřevěný. Nařezala jsem prkna a v pořadu jsme ho pak dali dohromady. Když natáčení skončilo, zase jsem všechno rozebrala a odvezla na chalupu.

Vidím, že se manuální práce nebojíte. A vyplatilo se to – zručnost vám přivála novou příležitost.

Ano, po čase mi z televize zavolali, že jim vypadla moderátorka, která šla na mateřskou. Jestli bych za ni nenastoupila. Bránila jsem se, že tohle vůbec neumím, že jde o disciplínu, kterou nezvládnu, to není jako naučit se roli. Hučeli do mě, ať do toho jdu. Aspoň jsem trvala na podmínce, že pokud budu špatná, řeknou mi to a vyhodí mě.

Při moderování musíte být ve střehu – klást kutilům smysluplné otázky a hlídat si, jestli vám dotyčný v odpovědi neuhnul úplně jinam, což se taky někdy stává.

Takže v sobotu moderuji v Radách ptáka Loskutáka a pak v Tipech ptáka Loskutáka. Občas se při tom ještě propotím, ale už se do toho dostávám.