Herec Aleš Háma: Mám hraní na letní scéně moc rád

Článek

Je možnost zahrát si víc postav pro vás herecky lákavá?

Velice. Hra Fostera Normana nabízí divákům šest šikovně propletených příběhů vygradovaných do dobře napsané pointy. A my herci si to užíváme. Sešla se tu báječná herecká parta a své postavy si každý z nás vychutnává v celé paletě barev, které nabízejí. Na druhé straně to ale znamená nutnost hlídat si, aby herectví na menší ploše nespadlo do šarže nebo karikatury. Podle ohlasů diváků z Divadla Kalich, kde tuto komedii už nějaký čas uvádíme, se nám to snad nestalo a pevně věřím, že diváky potěšíme i na letní scéně.

Jaký humor je vám blízký, ať už na scéně, nebo v životě?

Mám rád slovní humor, ale nebráním se ani humoru situačnímu. Blízký je mi francouzský humor a miluju černý humor. A přiznávám, že zejména u toho posledního nejsem přecitlivělý i na poměrně nekorektní humor. Ale samozřejmě záleží na tom, komu je adresován, aby se člověk nikoho nedotkl na jeho citlivém místě.

Jak se těšíte na hru na letní scéně? Nevadí vám, že se připravíte o část prázdnin?

Mám hraní na letní scéně moc rád. A tím, že představení jsou rozložená do tří bloků na začátku, uprostřed a na konci léta, zbude mi čas i na odpočinek. Mám rád letní Prahu bez lidí, kdy město žije a dýchá úplně jinak než během roku. Nemyslím tím ale centrum přeplněné turisty.

Ačkoli se věnujete širokému spektru činností, herectví jste se nikdy nevzdal. Čím vás divadelní jeviště láká?

Můj vztah k divadlu měl několik fází. Na začátku stálo velké amatérské nadšení, byl jsem pravidelným návštěvníkem Jiráskova Hronova, nejen představení, ale i kurzů a seminářů. Tahle fáze vyvrcholila studiem herectví na pražské konzervatoři, kdy jsem tvrdil, že herectví není povolání, ale poslání, a že se má dělat i zadarmo.

Po absolutoriu jsem nastoupil do divadla v Kladně, ale bohužel v dost složitém období, kdy velká část souboru odešla do pražského Labyrintu a zbylá se hledala, dost se při tom pilo, a já jsem během roku přišel o všechny vznešené iluze o poslání herecké práce. Byl to dost problematický start a já jsem si řekl, že než to dělat takhle, tak raději vůbec.

Odjel jsem na dva roky do Spojených států. Mezitím absolvovaly na konzervatoři dva silné ročníky a po návratu jsem nemohl sehnat práci. Takže jsem dělal dabing, trochu rozhlas a teprve po dalších dvou letech přišla nabídka od producentů muzikálu Pomáda. Tím jsem se vlastně chytl opět u divadla. Ale vy jste se ptala na něco jiného.

Jenže ono to s vaším ne moc šťastným startem souvisí. Co vás tedy na herectví těší?

Je to unikátní povolání v tom, že abyste byla schopná přinášet lidem v hledišti zážitek, musíte se na ně napojit a být s nimi v synergii. A to, jestli se to povede, pro mě znamená každodenní výzvu. Zatím mám zaplaťpánbůh pocit, že se mi to daří. Ale zažili jsme i představení, kdy jiskra nepřeskočí a herci jsou zpocení z toho, jak se snaží energii do hlediště poslat, a přesto to nenaskočí. A nezávisí to jen na vás, ale i na divácích a na tom, jaký den má kolega vedle vás.

Je pro vás partnerství na jevišti důležité?

Velmi. Samozřejmě že v padesáti letech dokážete zvládnout i představení se špatným partnerem a divák to třeba ani nepozná. To je věc profesní rutiny. Ale radost z toho nebude mít nikdo. Takže partnerství na jevišti je pro mě klíčové. Měl jsem zatím obrovskou kliku na výborné partnery i režiséry.

Jaké divadlo máte rád jako divák?

Nerad bych vypadal jako konzervativec, který nechce objevovat nové formy a žánry, ale nejbližší je mi klasické divadlo s příběhem, který mě zaujme, a s dobrými herci, kteří jsou vzájemně napojení, kde se zasměju nebo mě mrazí, zkrátka prožiju emoci.

Mými láskami jsou američtí autoři, zvláště Tennessee Williams, a také ruská dramatika. Celý život mě provází silný vztah k Michailu Bulgakovovi, který mě fascinuje svým životním osudem i dílem. Rád vzpomínám na inscenaci Mistra a Markétky ve vinohradském divadle s Wolandem Miloše Kopeckého a Markétkou Hany Maciuchové.

Televizní diváci vás znají jako zkušeného cestovatele, kam vyrazíte o prázdninách?

Čeká mě týden ve Slovinsku s rodinou a pak pojedeme s manželkou do námi milovaného Skotska, kam se vracíme už asi počtvrté. Loni jsme byli na Hebridách, letos navštívíme Shetlandy a Orkneje, kde to máme moc rádi.