Článek
Oujezdský pracoval pro stanici Vltava nepřetržitě od roku 1991. Přitom Fakultu sociálních věd a publicistiky Univerzity Karlovy absolvoval přesně dvacet let předtím. Ale nechtěl naskočit do médií čerstvě zmasakrovaných nastoupivší normalizací. Tu celou přečkal v různých institucích na nevýznamných pozicích.
Stýkal se s okruhem výtvarníků a spřízněných duší kolem nich, s nimiž se seznámil v šedesátých letech minulého století. Šlo zejména o lidi kolem Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu. Když na přelomu loňského a letošního roku měla v pražském Domě fotografie výstavu Helena Wilsonová, která akce tohoto neoficiálního okruhu dokumentovala, byl na jejích fotkách ke spatření právě i mladý Oujezdský.
Karel tedy začal se žurnalistikou až v pětačtyřiceti. Jako kdyby chtěl vše dohnat: s rozhlasovým mikrofonem natáčel rozhovor za rozhovorem, podával zprávy o výstavách. Stal se neodmyslitelnou součástí výtvarné scény.
Kam třeba nepáchl ani jeden další novinář, ačkoliv umělecky šlo nikoli o nevýznamnou událost, jenže výtvarné umění je v kulturních rubrikách otloukánek, tam nescházel Oujezdský. Veřejnoprávní služba.
Karel byl slušný, mírný člověk. Mluvil zdrženlivě, tiše. Je téměř jisté, že žádná druhá taková osobnost informující v rozhlase o výtvarném dění tady už nevyroste. Žurnalistika se proměňuje včetně té veřejnoprávní. A proměňuje se tak, že je prakticky vyloučené, aby dnes u kulturního zpravodajství o jednom uměleckém oboru někdo profesně vydržel přes třicet let.
