Článek
Jak složité je být starostou Charkova, který je více než čtyři roky ostřelován?
Lehké, nebo nelehké, je to takové, jaké to je. Ostřelování začalo hned první den války. Každý den zažíváme ostřelování, každý den pokračuje ničení, máme oběti, zabité i zraněné, i mrtvé nebo poraněné děti. I dnes však každý dělá svou práci, musíme vytvářet pro lidi podmínky, ve kterých mohou žít.
Když se zničí jeden dům, je možné lidi přestěhovat, ale co když je zničeno mnoho domů? Kde lidi ubytovat?
Dnes je Charkov nejzničenějším městem na Ukrajině. Od začátku války bylo poškozeno nebo úplně zničeno 13 000 budov. Z toho je deset tisíc obytných domů, jak mnohapatrové domy, tak rodinné domky. Na čtyřicet mnohapatrových obytných budov nejde opravit, musejí se strhnout a my je strháváme. Bez střechy nad hlavou se ocitlo 160 000 obyvatel Charkova. Někteří z nich odjeli, někteří i do Evropy nebo dalších zemí na světě, ale další zůstali v Charkově a potřebují bydlet.
Pořád máme nějaké možnosti, protože Charkov byl vždycky studentské město. Studenti bohužel naráz z kolejí odjeli, takže nyní máme rezervy, kam umístit lidi. Také jsme vytvořili vlastní ubytovny, kde také mohou lidé přebývat. Musím připomenout, že třetinu všech bytů jsme během války vybudovali nebo opravili. To znamená, že nenecháváme lidi samotné, není jediný den, kdy bychom nepracovali a nebudovali, to je pro nás důležité.
Ale jak je to s prací, protože ostřelované jsou i průmyslové objekty a industriální zóny. Odjeli jejich zaměstnanci z Charkova, nebo jste našli nějaké řešení?
Někteří odešli, ale další zůstali. Lidé tu dneska pracují, pracují ve výrobě i v dalších zařízeních. Největším zaměstnavatelem je dneska město, náš komunální podnik. Chtěl bych říci, že i přijímáme lidi, nabíráme vnitřně vysídlené, aby pracovali. Vytváříme pracovní místa, protože máme tyto možnosti. Podporujeme i podnikání. Udělali jsme bezprecedentní krok, když jsme zrušili místní daně i poplatky, aby podniky neodešly a měly provozní kapitál. Doprava je bezplatná, aby lidi zůstali. Je to sociální podpora lidí z městského rozpočtu. Každý den má bezplatnou dopravu 58 000 lidí. Vytváříme všechny podmínky, aby lidé mohli během války žít více méně komfortně.
Jak je to s kryty, které jsou potřeba vzhledem k neustálému ostřelování a bombardování? Na začátku války se schovávalo velké množství lidí v metru, které nejezdilo. Naši filmaři o tom dokonce natočili polodokumentární film Světloplachost o dospívání lidí žijících v metru. Jaká je situace nyní?
Nyní metro funguje, ale byly doby, kdy městská hromadná doprava vůbec nefungovala. Nejezdily ani tramvaje, trolejbusy nebo autobusy, protože to bylo velmi nebezpečné. Nejezdilo ani metro. Rozhodl jsem se na několik měsíců zastavit jeho provoz. Každý den v něm žilo 160 000 běženců. O ty se bylo nutné nějak postarat, protože všechno bylo zavřené. Bylo nutné pro ně obstarat všechno potřebné, zajistit pro ně hygienu, léky, vytvořit pro ně místa, kde mohou spát.
Metro se stalo pilířem výuky dětí. Přeměnili jsme stanici metra v místo, kde se děti učí. Pak jsme vybudovali školy pod zemí, opravdové školy. Dnes jich máme deset, v každé se každý den učí 1200 dětí, které tam přivážíme.