Článek
Jihlavská přehlídka, která už po tři dekády povznáší vysočinskou metropoli zahalenou do sychravého počasí, je odjakživa o přínosných setkáních a rozhovorech s dokumentaristy, na něž se sjíždí nejen studenti z celé republiky.
Letos se tam na přelomu října a listopadu hojně skloňoval film Co s Péťou? o těžce retardovaném a autistickém mladíkovi, zatímco Virtuální přítelkyně, které jsou nyní k vidění v kinech, s podivem skoro vůbec.
Překvapivé to ale vlastně zase tolik není. Dokument s atraktivním tématem „nahoty na prodej“ skrze online aplikaci, jež se koncem loňském roku mohla chlubit 377,5 miliony uživatelů napříč světem, vyznívá poněkud naprázdno.
Je to škoda a promarněná příležitost režisérky Barbory Chalupové, vedle Víta Klusáka spoluautorky zmíněného filmu V síti (2020), který prostřednictvím experimentu se třemi zletilými herečkami skvěle obnažil dlouho neprobádané struktury sexuálního zneužívání dětí na internetu.
Chalupová v novince Virtuální přítelkyně přikročila ke konvenčnějšímu způsobu objasnění palčivé problematiky. Trojici protagonistek, jimž na bankovních účtech naskakují příjmy za to, že jsou někomu intimní partnerkou, vrbou i psychoterapeutkou 3v1 na dálku, natáčela převážně v jejich domovech. Občasně je přitom nechala i přispět vlastnoručními videi, pokud za nimi zrovna nevyjela.
Dokumentární film Virtuální přítelkyně nevyužil potenciál pozoruhodné tematiky OnlyFans.
Devadesátiminutový výsledek je však roztržitý. Působí spíše jako jakési self-promo dotyčných žen, z nichž je jedna důvtipným mazákem a zbylé dvě jsou jejími ctižádostivými učednicemi, ovšem s nevelkou schopností taktického uvažování.
Na významné otázky, totiž jak se s kontroverzní aktivitou vyrovnávají jejich nejbližší osoby, a zejména potomci, na které maminčina profese patrně dolehne nejtíživěji, odpovídají sporadicky nebo zvolí úhybný manévr.
Zajímavý respondent, skalní fanoušek onlyfansové matadorky a později i její snaživé žákyně, jehož by bylo záhodno blíže představit a pokusit se ho vyzpovídat, se pohříchu více odhalí až na samém konci. Jeho lehce naznačený příběh k mému rozhořčení nemilosrdně přetnou závěrečné titulky.
„Pro dnešek to ukončím, protože se tu nic neděje. Jsem absolutně zklamaná,“ prohlásí v jednu chvíli hlavní hrdinka poté, co jí během čtyřhodinového živého streamu cinkne jediné spropitné ve výši šesti a půl dolaru, v přepočtu asi 138 korun.
Nechtěně tak vystihla můj dojem z dokumentu. Na to, abych se o ní a jiných tvůrkyních dozvěděla něco víc než to, co jsem si mohla domyslet po přečtení anotace filmu, si ty bájné OnlyFans asi budu muset předplatit – a oněm ženám po vzoru Bohuše Stejskala ještě připlatit.
