Fotografka Tereza z Davle: Občas se mi povede něco zaostřit

Vymyslela jsem si to jako dárek k mým narozeninám na podzim minulého roku. Leželo mi to v hlavě, protože se nikdy neuskutečnila žádná moje retrospektiva.

Po kontaktu s vedením galerie došlo k dohodě. V červenci mi bylo 50 a nikdy jsem se necítila líp, tak jsem si to tou výstavou chtěla oslavit.

To rozhodně. Díla jsme vybírali s šéfkou galerie, jejím mužem a s hudebníkem i malířem Martinem Němcem. Ale žádné hádky nebyly. Já přinesla asi dvě stovky fotek z minulých výstav, další byly v knize či elektronické podobě, a ty se společně třídily. Ovšem více méně to bylo na nich. Trvalo to asi dvě odpoledne, než vznikl finální výběr.

Ne všechny. S digitálními snímky je to tak půl na půl. Tedy fifty fifty, i tak by se dal vlastně název vysvětlit. Trochu byl problém kvůli tomu, že mi kdysi vykradli ateliér, a tudíž se nedaly z ničeho nazvětšovat.

Pak jsou tu i fotky z cyklu Klientky, což jsou díla žen a dívek focená na zakázku. Mám povolení je zveřejnit, takže v tomhle problém nebyl. Nejstarší fotka je z roku 1997 a nejnovější vznikly před dvěma lety.

Já strašně ráda fotím zátiší, na výstavě jsou práce Orchidej a Bukovina. Chtěla jsem ukázat, že fotím nejen ženské akty. Jednou bych chtěla udělat výstavu jen ze zátiší.

Barva mě pořád ruší, černobílá fotografie je zásadní. Nevadí mi neostré fotografie, s určitým tajemstvím, jsou zajímavější než nějaké technicky dokonalé. Občas se mi povede něco zaostřit, ale není to mým cílem.

Tohle jsou velmi individuální věci. Já vlastně ani nevím, jak se pozná dobrá fotka. Snažím se to při tvůrčím procesu vždycky nějak vycítit. Jak fotím na film a cvaknu jedno políčko, tak intuitivně vycítím, že to bude dobrý.

Ano, týká se to snímku V okně z roku z roku 1998. Na pražském Střeleckém ostrově jsem fotila takovou kráskou holčinu z Brna. O polední přestávce jsme pracovali v místní restauraci. No a na Vltavě na lodičce jeli vojáci. Když ji viděli nahou v okně, spustili velký povyk a modelku naprosto rozhodili. Takže atmosféru zničili a my museli na půl hodiny všechno stopnout. Po půl hodině, když vojáci odpluli, jsem cvakla jedinou fotku, protože mi na filmu zbylo poslední políčko a bylo to tam.

Určitě ano. Já to vždycky vnímám primárně vizuálně. Navíc mám svůj okruh modelek, které mě znají. Bydlím v jižních Čechách a tam jsou holky docela stydlivé, ale už se mi to podařilo časem zlomit.

Občas se třeba stane, že holka fotit chce, ale zakáže jí to přítel nebo manžel. Stalo se mi párkrát, že si dala modelka podmínku souhlas svého partnera. Strávíte focením celé odpoledne a na tomhle to skončí. Tak holt musíte počkat, až najde tolerantnějšího partnera a můžete snímek uveřejnit.

Co se mě týče, tak já jsem voyer. Stále něco a někoho sleduju. Třeba někam jedu a vidím u cesty pást se krávy. Tak na ně koukám, a taky je fotím. A často používám i mobil. Fotím zásadně bez blesku, ten opravdu nesnáším. Blesk vždycky totálně zabije atmosféru.

V mainstreamových médiích bych asi fotky těžko uveřejňovala. Vyčítala by mi, že jsou nedoostřené. Pro mě ostrá fotka není synonymem kvalitní fotky.

Mám s tím své zkušenosti. Na facebooku už skoro nefunguju. Stále mi tam něco mažou a blokují. Třeba obyčejnou siluetu modelky. Takže svá díla prezentuji jen na svých výstavách.

Vystavovala jsem v Rakousku, pak také v americkém Chicagu, v Argentině, Paraguayi, USA, Rakousku i Slovensku.

Někdy dochází v cizině ke komickým situacím. Měla jsem v Rakousku výstavu ještě se dvěma kamarády a přišla tam ke mně místní starší dáma s knírem pod nosem a začala mi nadávat, že svými snímky degraduju ženy. Já jí říkám, že je to naopak. Moje práce jsou oslavou ženy.

Ano, měla jsem několik výstav. A dalších několik nabídek na výstavy mám. Většina galerií chce nové fotky, ale to nejde, a připadá mi to i zbytečné.

Kdybych se dobře učila, tak bych byla třeba veterinářka. Anebo interiérová designérka, což mě baví.