Martina Šimková: Fotím ženské akty, ale jiskry nepřeskakují

Na střední škole jsem si kupovala časopis Photo life, do něhož lidé posílali své fotky. Na základě toho mě napadlo, že to také zkusím. Táta byl fotoamatér a temnou komoru, jak to bývalo zvykem, měl v koupelně. Ukázal mi, jak taková fotka vzniká.

Na základě recenzí jsem se rozhodla pro analogovou zrcadlovku Minolta. Nakonec jsem, s finančním přispěním táty, v jednom minilabu koupila Canon. Digitály tehdy ještě byly poměrně drahé a mně se navíc líbily klasické černobílé fotky.

Digitální kompakt měl táta, i tento formát jsem si tedy zkusila, a naučila se tak snadněji základy techniky a kompozice. Dnes stále fotím podobným analogem, jako byl ten první, digitál používám zřídka. Mobilem fotím taky, je mým vizuálním deníkem.

Na začátku jsem chodila na malý kurz teorie fotografie do tehdejšího Domu fotografie, na ostatní jsem přišla víceméně sama nebo někde vyčetla.

Brzy jsem si pořídila širší objektiv a zjišťovala, co vše lze díky němu zachytit. Ten mě baví dodnes, na portréty a akty ho ale skoro nepožívám, mám nejraději léty prověřenou portrétní padesátku.

Rychle mi došlo, že bych chtěla fotit především lidi, jejich portréty, pak i akty. Na internetu v té době vznikaly fotogalerie, kde si lidé navzájem hodnotili své fotky, tam jsem se inspirovala. Hlavně ale z monografií známých autorů.

Asi v roce 2003, portréty mé velmi fotogenické spolužačky. Navíc jsme byly kamarádky. Fotily jsme na pražských Olšanských hřbitovech, širokým objektivem, barevně. V současnosti fotím nejraději černobíle.

Přes partu lidí, kterou jsem znala z fotowebů. Chodilo se pravidelně do hospody, občas jsme vyjeli fotit ven, vzali s sebou nějakou kamarádku nebo se fotili navzájem. Tam padaly zábrany modelek snadněji, tak vznikaly i moje první akty.

Čím dál víc, ale hlavně před a na začátku focení. Cítím zodpovědnost, nejde ani tak o nahotu. Snažím se, aby se modelka nenudila, chci navodit dobrou atmosféru. Nechci ji zklamat, věnuje mi svůj čas a hlavně důvěru. Výsledek by se měl líbit oběma.

Je to asi snazší. Když fotí ženu muž, může v ní být nastavena určitá ostražitost. I když říká, že si tu hranici dokáže uhlídat. Se mnou se obvykle rychle uvolní, navíc se často dobře známe. Mám okruh modelek, se kterými fotím i po několika letech.

Díky tomu, že máme dobrý vztah, berou focení často i jako výlet a relax. Stalo se, že jsem měla z focení skvělý pocit a až po vyvolání zjistila, že se to do výsledku nepromítlo, navzdory kráse a vstřícnosti modelu a snaze dát tomu maximum.

Někdy je samotné setkání cennější než výsledné fotky. Nové modelky oslovuji méně často, třeba přes Instagram, někdy osloví ony mě. Nikdy se mi nestalo, že by se modelka zajímala o to, jestli jsem na holky, když se jí při focení tu a tam dotknu. Také je to vždy s jejím svolením.

To ne. Občas si ale v duchu řeknu, že má ta slečna hezké tělo. Stalo mi ale při focení jednoho páru, že oba projevili určitý zájem. Nicméně dík soustředění na samotné focení nemyslím na létající jiskry.

Nejdřív na internetu, první samostatnou výstavu jsem měla v roce 2010 v současnosti již neexistující pražské kavárně Iluze. Dnes vystavuji pravidelně, ale netrvám na klasických galeriích, jako byla třeba letos na jaře městská galerie v Berouně.

Spíš mám ráda místa, kam lidé běžně chodí posedět. Nebo třeba knihovnu či opuštěné vývěsky. V zahraničí mi občas vystaví fotku umístěnou v soutěži. Na září se chystá skupinová výstava a zároveň dobročinná aukce v galerii pražské vinohradské Vinárny 2 deci.

Mám pocit, že jsem vizuálně zaseklá tak v 70., 80. letech, někde u Tarase Kuščynského. Nepotřebuju, aby moje akty byly prvoplánově vyzývavé. Každé tělo je zajímavé, důležité je, jak ho zobrazíte.