Robert Vano: Chci mít na fotce holku či kluka s přirozenými rty. S umělými jsou všichni stejní

Ten dům se mi líbí už od chvíle, kdy se začal stavět… Jinak nápad, že tu bude výstava, není z mé hlavy. Já už nic v tomhle směru nedělám. To Natálka (Natalie A. Rollko, spisovatelka, umělkyně - pozn. red.) našla tohle místo, vše domluvila. A já jsem za to rád. Má neuvěřitelné kouzlo. Vědí o něm ve světě. Víte, že tvar budovy zachycuje legendární tanečníky Ginger a Freda?

Vidíte, svět je malý… Navíc já mám k téhle budově ještě jiný vztah. Kdysi jsem chtěl být jako Fred. Jak si teď děti hrávají, že chtějí být koně, psi, delfíni…, tak já jsem chtěl být jako on, chtěl jsem skvěle tančit. Na parketu se mi poměrně dařilo. Když mi bylo šestnáct sedmnáct, vyhrál jsem doma taneční soutěž, ale nakonec jsem se vydal jinam, jinou cestou.

Ta cesta k fotkám byla delší. Zásadní na ní bylo setkání se slavným fotografem módy Horstem P. Horstem (1906-1999). Byl ikonou oboru, hvězda. Zažil vše, co v něm bylo důležité, včetně němé éry Hollywoodu. Předal mi dost jednoduchých rad, které stále platí.

Pan Horst mi třeba říkával: Nepotřebuješ vyfotit desítky záběrů, abys z nich vybral nejlepší. Máš-li hezkou holku nebo kluka, stačí ti tři. Taky k tomu dodal, že to nemají být mí kamarádi. No, a ještě mi poradil, abych denně vyfotil dva kinofilmy, tedy 72 políček. Jde o cvičení, na jehož konci budeš mít za rok přes 26 tisíc fotek. Z nich se dá deset dobrých vybrat.

Ano, už šedesát let. Takže si dokážete představit, jak vypadá můj archív.

Fotky, spíše negativy, mám hlavně v bednách pod postelí. Což měl i třeba Josef Sudek. Jsem rád, že nepřibývají. Hodně mi v tom pomohla digitalizace, mobilní telefon. Někdy po roce 2000 nastalo pro mě, autora, radostné období, kdy mohu v počítači zadat to, co hledám, ono to za chviličku vypadne.

Napíšu: Tereza Maxová, a mám ji… A ještě k tomu dennímu cvičení. Někdy si jen tak cvakám záběry na nohy, abych nevyšel ze cviku. Jsem (nejenom) v tomhle pověrčivý. Těch záběrů budu mít tak celkem už přes milion a půl.

Ne vždy, musím proto hledat to, co potřebuju. Nejinak to bylo u mé poslední knihy (Robert Vano - pozn. red.), která vyšla s výstavou. Nevím, kdo měl ten nápad, že by měla mapovat můj život od narození do „smrti“, ale já jsem se kvůli němu musel vzchopit a najít ke každé kapitole odpovídající fotografie.

Já jsem udělal předvýběr. Snímky, které se do knihy dají, vybírali jiní. Ono je to lepší. Jako autor váháte. Navíc jsem rád, že se do ní dostaly i mé nové fotky, což se nemusí stát vždy. Plus ty, které ještě nikdo neviděl. Lidé jsou nostalgičtí, chtějí pořád to samé, ovšem umělci pracují pořád. Vždy si vzpomenu na Karla Gotta, který zažíval to samé. Všichni chtěli na koncertech slyšet Lady Carneval, jenže on měl i nové písničky. Říkával k tomu: kdybych nedělal nové, nebyly by jednou staré.

Ano, je vážně lepší, když je do celku poskládají jiní. Taky neodhadnu, co z mé tvorby lidé chtějí vidět. Třeba mám pocit, že tuhle fotku všichni znají, ovšem stále se rodí, dorůstají, já stárnu… Výhodou výstavy i knihy je, že jsem si díky ní leccos roztřídil. Jen ty záběry už nebudu potřebovat. Je mi líto, že se tam hodně lidí nevešlo.

Opatrovali je mí prarodiče a rodiče. A je v tom i kus štěstí. Máma měla ke konci života alzheimera a u něj je normální, že lidé věci vyhazují, na něco zapomínají, mají pocit, že je jiní „šidí“… Ona měla vždy, i v těch nejhorších dnech, světlé chvilky, kdy se vracela do normálního světa.

V jedné nám, dětem, řekla, ať si vezmeme z domova, co chceme. Já jsem chtěl fotografie. Některé jsou teď v té nové knize. Plus jsou tam také snímky dalších osob, které jsem zachytil a třeba už nežijí. Tyhle portréty najdete rovněž na mé výstavě. Všechny je podle mě spojuje jakási něžnost. Tu jsem se snažil vždy z focených vydolovat. A věřte mi, že ji v sobě má každý. Je jedno, zda je to namakaný borec, nebo politik. Tím, jak jsem sám stárnul, jsem i zjišťoval, že něžnost do tváře obvykle přichází s věkem.

Hodně jsem si s každým z nich povídal. Snažil jsem se získat důvěru. Je to podobné jako s dětmi. Musíte si lidi naklonit, když se vám to zdaří, máte (skoro) vyhráno.

Jak jsem říkal, v určitém směru mi to práci usnadnilo. Jen, co pozoruju, se ne vše zrychlilo. Po sametové revoluci tady byla řada časopisů. Každý z nich vlastnil jiný člověk, jiná firma. V každém seděl jeden šéf, jedna šéfka. Ti rozhodovali. Rychle, hned. Udělal jsem dole v ateliéru redakce fotku, přinesl ji nahoru vedení k náhledu a vědělo se.

Teď půlku časopisů vlastní Mafra nebo Bauer Media. Než se rozhodne o konkrétní titulní stránce, debatuje o ní kupa lidí. Stačí, aby chyběl jeden ze dvanácti, a čeká se…

Do toho započtěte lidi z produkce, jejich asistenty. Všichni se na záběry koukají, všichni chtějí něco říct, většinou zbytečně. Podstata fotky zůstává stejná: jde o emoce. A ty buď vidíte hned, nebo na to oko nemáte, případně na snímku nejsou. Dobrou fotku pozná i laik.

To ano, ale to přece neznamená, že teď vznikají – přes všechny vychytávky, filtry – lepší snímky. Zažil jsem doby, kdy se modelky před focením/natáčením ani nečesaly. Podívejte se na staré filmy. Holka skočí do bazénu a vyleze z něj se suchou hlavou. Víte proč?

Omyl! Má paruku. Až pak přišli kadeřníci, maskérky. Nyní máme filtry. V počítači dokážete ze záběru, z člověka udělat někoho úplně jiného. K tomu dodám: tohle nedělám. Ze zásady. Nelíbí se mi to. Jsem už starý.

Stejně zásadově vybírám modelky a modely pro práci, již dělám. Mám například podmínku, že nesmí mít nafouklé rty. Chci mít na fotce holku či kluka s krásnými velkými přirozenými rty. S těmi umělými vypadají všichni stejně. A taky, když jsme u těch posunů v branži, s digitalizací přišlo šetření.

K tomu bych dodal: je to škoda. Dříve se vánoční fotky dělaly v létě třeba na Islandu, protože tam byl sníh. Na všem se pracovalo v průměru půl roku dopředu. I proto, že se musely snímky vyvolávat… Vše bylo precizně připraveno, protože se vědělo, že druhý pokus nebude. Teď se sází na zelené pozadí, počítačová kouzla, improvizaci… Zopakuji se, lepší fotky nevzniknou.

V roce 1964. Já si totiž přístroje, s nimiž zakázky fotím, půjčuji. Je to i proto, že klienti mají konkrétní požadavky, s čím mám fotit. Na to, abych si pokaždé přístroj koupil, nemám, tak mířím do Foto Škoda, kde mají výběr. A klientovi v rámci zakázky naúčtuju jeho zapůjčení.

Fotím na polaroidy a mám jich doma zásobu, těch starých. Nové se mi neosvědčily. A co budu dělat, až mi dojdou ty osvědčené? To zatím neřeším.

Praha vždy patřila k městům, o nichž jsem snil. Už jako dítě jsem si říkal, jak asi vypadá. Než jsem ji navštívil, emigroval jsem přes Jugoslávii do Států. A když přišla sametová revoluce, tak jsem dostával v Praze čím dál častěji práci. Rozhodl jsem se, že se tu usadím. Nelituji.

Odcházel jsem s kamarádem a jeho přítelkyní. Bylo to proto, že nás odvedli na vojnu. Maturovali jsme v červnu, narukovat jsme měli v listopadu. Což jsme nechtěli. Koupili jsme si proto zájezd do Bulharska a vyrazili jsme. Nikomu jsme o tom, co plánujeme, radši neřekli.

Ono se tehdy jelo do Bulharska i Jugoslávie jedním vlakem. Tak jsme se jednoho dne sbalili, vzali s sebou papír, že můžeme cestovat po socialistických státech, a vyjeli. Věděli jsme, že se v jednu chvíli vlak rozdělí: část pojede do Jugoslávie, kde ten papír neplatil, druhá do Bulharska.

Když celníci všechny zkontrolovali, vylezli jsme z té „bulharské“ části na maďarských hranicích okénkem na toaletě ven, směrem do Jugoslávie. Měsíc dva jsme pak šli k dalším hranicím. Odchytili nás Italové, skončili jsme v uprchlickém táboře. Ty tehdy financovali Američané. Tam nám řekli: buď se vrátíte na Slovensko, anebo vás v Americe – kam jsme chtěli – dáme k adopci. Z hlediska práva USA jsme byli až do 21 let neplnoletí.

Jasně, doma by nás asi zavřeli. Bál jsem se. Následně si mě vzala rodina z Filadelfie. Desítky let jsem se do Československa poté nedostal. Nedostal jsem vízum. Rodina si dokonce skoro dva roky myslela, že jsem zemřel. Státní bezpečnost totiž zajišťovala všechny dopisy, které jsem jim psal.

První odešel už z Jugoslávie. Máma mi to dlouho vyčítala. Ale co jsem mohl dělat? Ty nedoručené dopisy jsem si pak pročítal s odstupem desítek let, byly v archivech StB. Můj spis je po rozdělení republiky v Bratislavě, kam jsem jet nechtěl. Už tam nikoho nemám. Kdysi jsem ho procházel jen kvůli televiznímu dokumentu (Robert Vano – Příběh člověka, 2018, pozn. red.)

Některé jídlo, jsem na něj zatížený. Miluju to, co se u nás doma vařívalo. Na tenhle seznam patří šťovík, který se dával do omáčky, se ztraceným vejcem a šťouchanými brambory, tažený štrúdl s mákem a višněmi. Jsem z maďarské rodiny, odrostl jsem na maďarské kuchyni.

Jo, jen je kyselý. Zajímavé je, jak rychle zmizel z Česka poté, co se rozpadla federace. Nemohl jsem ho dlouho nikde sehnat, ptal jsem se kdekoho. Až mi jedna paní řekla: vy máte přece hrobku na Olšanech, tam roste.

Ne, jsem pověrčivý, jak jsem říkal, takže jsem tomuhle lákadlu odolal. Bál jsem se, že když ukradnu něco mrtvým, budou mě v noci chodit strašit…

Stejně tak mi v Česku chybí kaštanové pyré. Mám ho rád se šlehačkou a čokoládou. O jídle bych s vámi mohl mluvit dlouho. Vařím i jím moc rád. V tomhle jsem zůstal Maďarem. Ostatně maďarština je můj rodný jazyk, který stále skvěle ovládám.