RECENZE: Komedie Něco za něco má vtipný základ, ale na plátně nudí

Na Pánský klub Matěje Balcara nebo Celebrity s. r. o. Miloslava Šmídmajera přišlo sotva dvacet tisíc diváků, na nedávné Srnky, které těží z popularity ostravského divadla Mír, jen o deset tisíc víc. Perfect Days Alice Nellis či Vlastníci Jiřího Havelky jsou výjimkami, které potvrzují pravidlo.

Přesto se o to čeští filmaři stále pokoušejí, nejspíš proto, že pár herců a minimum lokací film výrazně zlevní. Jenže to diváci právem neocení.

Matěj Pichler si k převedení na plátno vybral svižnou konverzační hru rakouského dramatika Stefana Vögela Vedlejší účinky, která se úspěšně hraje například v pražském Divadle Palace, do podoby filmového scénáře ji převedli Filip Oberfalcer a Jan Vejnar, a pod názvem Něco za něco ve čtvrtek vstupuje do kin.

Zápletka se točí kolem manželů Daniela (Martin Pechlát) a Kateřiny (Anna Polívková), kteří se chystají s dlouholetými přáteli Erikem (Míra Nosek) a Dianou (Barbora Seidlová) na tradiční oslavu Kateřininých narozenin na chalupu.

Architekt Daniel přichází před odjezdem domů s hlavou v oblacích: právě dokončil návrh mrakodrapu, který se má stát dominantou města. Ale Kateřina má horší zprávu: právě se u lékaře dozvěděla, že jí selhávají ledviny a pomůže jen transplantace.

Náhoda tomu chce, že má Daniel stejnou krevní skupinu, takže by měl být prvním, kdo jednu ledvinu manželce věnuje. Jenže Danielovi se moc nechce, vůbec není jasné, jestli se k dárcovství odhodlá. A když se pak s přáteli sejdou na chalupě, váhání na téma dát či nedat se plynule rozprostře mezi všechny čtyři postavy.

Není pochyb o tom, že to je dobré východisko, které slibuje jednak zábavu v podobě střílení argumentů pro i proti, jednak zamyšlení nad tím, co všechno jsme ochotni obětovat pro druhého člověka.

Jenže právě svižný rytmus a slovní přestřelky hlavních aktérů se utápějí už ve snaze dodat více prostředí a tím větší „filmařinu“.

Například když Kateřina při dlouhém bloudění supermarketem vysvětluje Danielovi (a zároveň divákovi), co je to dialýza a jaké jsou její nevýhody. Daniel se zase zbytečně dlouho v práci raduje ze svého úspěchu a koketuje při tom s kolegyní.

Obojím a mnohým dalším se tempo filmu od začátku zdržuje. Dialogy se nesou v nekonečném opakování téhož a místy až v trapnostech. Daniel tváří v tvář informaci o Kateřinině nemoci reaguje jako naprosto nevzdělaný pitomec, Kateřina je od začátku do konce stejnoměrně naštvaná, i když tvrdí, že naštvaná není.

Dialogy na stejné téma pokračují i na chalupě, kde divák nejdřív nekonečně dlouho čeká, až se na ni všichni čtyři lodí postupně dopraví a dostatečně srdečně přivítají, a pak ještě, než se přátelé o problému dozvědí. Později se do sporů o darování ledviny zamotají i milostné trable, přičemž problémy ve vztahu druhé dvojice jsou do děje začleněny poněkud nepřirozeně.

Režisér bohužel nezvládá především řemeslnou dovednost natočit komedii. Špatný je rytmus a tempo filmu, mnohé scény jsou zjevně natahované, takže diváka, který pořád čeká, až přijde humor, nudí, pocitově film trvá mnohem déle než zdánlivě milosrdných 86 minut.

Pichler neumí načasovat ani pointy jednotlivých dialogů, čímž předem spolehlivě zahubí každý vtip. Občas se zasmějí nejspíš jen diváci, kteří mají rádi přízemní lascivnost.

Něco za něco ve výsledku nepřipomíná dokonce ani tak divadelní jako spíše rozhlasovou hru, v níž se musí odmluvit i to, co na plátně vidíme. Ve filmu, natož v komedii, je takový postup naopak nepřijatelný, a nepomůže ani to, že kamera snímá pohledné obrázky.

Ani vedení herců se Pichlerovi nedaří. Jedině Martin Pechlát zřejmě vedení nepotřebuje, svůj part si odehraje na dobré úrovni sám a občas vykouzlí i úsměv na tváři. Míra Nosek má menší cit pro komediální žánr, Anna Polívková vystačí de facto jen se dvěma výrazy – ukřivděným a „nad věcí“.

A Barbora Seidlová doufá především „zdobit“, leč ani pohled kamery na její pozadí filmu nepomůže.