RECENZE: Gloria! je poctou zapomenutým ženským skladatelkám

Film vznikl v italsko-švýcarské koprodukci a objevil se loni v hlavní soutěži německého festivalu Berlinale. K nám do kin přichází s ročním zpožděním - jde o debut sebevědomý a divácky atraktivní, který svou stylizací může připomenout Marii Antoinettu od Sofie Coppolové.

Tu podbarvoval náladotvorný soundtrack, přinášející mix klasické a moderní hudby. Podobný přístup volí i Margherita Vicariová, která si ke svému debutu složila i hudbu. Hudební producent Davide Pavanello se pak postaral, aby souhra smyčců, bicích a dalších nástrojů dostala moderní kabátek, stejně jako zremixované Vivaldiho klasické kompozice.

Italský barokní skladatel a houslový virtuos je tu brán jako předchůdce moderní populární hudby. Ta do dramatu, odehrávajícího se na počátku 19. století, i přímo promlouvá prostřednictvím písní, které schovanky ústavu sv. Ignáce skládají a prezentují.

Anachronismus, kdy v klášteře jedna z mladých žen zpívá popovou baladu, souvisí s tím, jakou funkci na sebe hudba ve vyprávění bere. Stává se nejen vyjádřením vnitřních pocitů členek klášterního sboru, ale i výrazem jejich emancipace.

Hudební dramaturgie filmu odráží to, jak se z poslušných interpretek pod vedením autoritativního sbormistra stávají osobnosti, hledající a nalézající svůj výraz. Střet pětice dívek se stárnoucím, vysíleným sbormistrem Perlinou (Paolo Rossi) má generační i genderový charakter a reflektuje změny, jimiž prochází celá společnost.

Perlina dostane za úkol složit skladbu na počest nedávno zvoleného papeže Pia VII., který má klášter navštívit, ale není toho schopný. Ať už za to může jeho únava, nedostatečnost, nebo tvůrčí blok, trápí se s tímto úkolem a je čím dál rozezlenější na sebe i všechny okolo.

Přitom se mu nabízí řešení v podobě členek jeho sboru, které by byly ochotné mu propůjčit své schopnosti i za cenu anonymity jejich autorství. To ale Perlina odmítá. Z ješitnosti i proto, že jde o ženy. Od muže by tuto výpomoc přijal.

Zračí to zkostnatělost celého systému, odmítajícího dát příležitost někomu novému, kdo by do něj vnesl čerstvý vítr. Zakonzervování stávajícího řádu je ale dlouhodobě neudržitelné, jak o tom svědčí události, které se dávají do pohybu v souvislosti s Napoleonovým tažením Evropou.

Děj se odehrává v roce 1800 a režisérka se v něm inspiruje historickou realitou v podobě existencí takzvaných ospedali grandi, což byla čtveřice sociálních zařízení v okolí Benátek, která poskytovala širokou škálu služeb potřebným.

Tato zařízení plnila jak funkci nemocnice, hospice nebo kláštera, stejně tak poskytovala hudební vzdělání vybraným žákyním z řad opuštěných nebo osiřelých dívek. Šlo o jakési předchůdce evropských konzervatoří a v nejproslulejší z nich, Ospedale della Pietà, nějaký čas vyučoval Antonio Vivaldi.

Dívky ve sborech připravovali hudebně vzdělaní kněží na vystoupení při bohoslužbách nebo speciálních koncertech. Gloria! je poctou těmto hudebnicím, i když na samotnou instituci, v níž se vzdělávaly, nahlíží kriticky. Jako na místo, kde se dívky učí nejen zpěvu a zbožnému chování, ale kde se domlouvají i často ne úplně dobrovolné manželské svazky.

V katolickém sirotčinci se nachází i služka Teresa (Galatea Bellugiová). Její společenské postavení připomíná pohádkovou Popelku. Zametá dvorek, pere prádlo, stele postele, je k ruce tomu, kdo potřebuje. Teresa ale i běžné denní úkony dovede proměnit ve svém vnímání v obdobu choreograficky propracovaných muzikálových čísel. Je to dáno jejím hudebním sluchem a citem pro rytmus, který okolní šedivou realitu přetváří v její barvitou alternativu.

Tomu se přizpůsobuje i orchestrace prostoru ve filmu a pohyb hereček v něm. Jejich osobní pocity narážejí na vnější realitu a napětí, které z tohoto střetu vzniká, je vyjádřeno třeba tím, jak zprvu němě působící Teresa nalézá svůj hlas a místo v kolektivu dívek, vůči nimž byla v podřízené pozici.

Nález pianaforte ve sklepě přitáhne pozornost nejen její, ale i čtveřice dívek, které se u něho začnou v noci scházet a skládat vlastní hudbu. Zprvu se přetahují o přístup k němu, zejména Teresa s nešťastně zamilovanou první houslistkou Luciou (Carlotta Gambaová), ale pak se jim daří nacházet harmonii nejen hudební, ale i lidskou.

Překonání rivality a nalezení souzvuku ústí do vystoupení, jež synteticky propojuje klasickou hudbu s tou moderní, popovou, bluesovou nebo jazzovou. Cesta k němu se štěpí do množství podzápletek, jež nejsou vždy uspokojivě rozvedeny a uzavřeny.

Dozvíme se z nich něco o minulosti Teresy a okolnostech jejího přijetí do kláštera, naznačené homosexualitě Perliny, ale důležitější se jeví témata vzpoury proti konvencím, oslavy ženské síly a schopnosti kooperace a pocty neznámým skladatelkám.

Kostýmní historické drama tak dostává emancipační a feministický nádech, přičemž deklarovanou svobodomyslnost vyjadřuje i otevřenost jeho formy a hudebního uchopení.