Článek
„Nedávno to bylo 650 dnů,“ zaznělo na pražské projekci snímku, který organizovala i izraelská ambasáda. Před pár dny se představil také na 59. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech.
Davidův příběh vypráví velmi lidsky, v něčem až věcně (nechybí zmínka o izraelské armádě, která situaci zprvu podcenila). Režisér se v něm zprvu vrací k natáčení filmu Mládí, ke vzpomínkám, které mu předcházely.
Následně využívá také archivních záběrů, jež pro něj kdysi David natočil. Představí vám svět, jenž v něčem důvěrně (možná) znáte v roce 2013. Uvidíte fungující rodinu s několika dětmi, z nichž dvojčata, neherci David a Eitan, dokázala udělat „díru do světa“, prosadit se ve filmu.
Prostřednictvím Davidových záběrů procházíte kibuc, budovu po budově. Potkáváte jeho blízké, přátele, členy komunity, jež kousek od Gazy pěstuje obilí a pomeranče. Vnímáte, že hranice jsou pevně dané, že se Židé a Palestinci nijak nestýkají, ale více méně se respektují.
Dopis pro Davida, dvojčata, která rozdělil útok z Gazy. Eitan a David Cuniovi
Shovalovi se v této rovině podařilo udržet oprávněný vztek na „ty vedle“ na profesionální hranici. Slovo teroristé zaznívá striktně jen v souvislosti s brutálním útokem Hamásu na kibuc. Průvodcem snímku je pak Davidův bratr Eitan, jenž vás jako diváka postupně „rozebere“.
A to „jen“ tím, že statečně říká, co se v říjnu 2023 stalo. Popisuje, jak sám s ženou a dětmi málem uhořeli, zatímco teroristé vraždili jejich sousedy… K bratrovým záběrům přidává nové informace typu: zemřel/a i se svými dětmi, manželem/ženou a vy přitom hledíte do tváří dotyčných, často smějících se lidí, které teroristé zavraždili. Právě tohle civilní svědectví o masakru vás nejvíc „rozstřelí“.
Dopis pro Davida není filmem, který vám zkrátí dlouhý letní večer. Je otevřenou výpovědí lidí, kteří nesmyslně ztratili své milované a kteří – v případě unesených do Gazy – stále věří, že tam „kdesi pod zemí, v tunelech, hubení“ stále žijí. A hlavně doufají v to, že je jednou znovu všichni obejmou.
„Nemám právo se smát. Moji kluci jsou v Gaze,“ říká ke všemu mimo jiné Davidova máma s odkazem na fakt, že mezi rukojmími jsou dva její synové: vedle jednoho z dvojčat i jeho mladší bratr Ariel. Při pohledu na ni – máte-li srdce – budete asi plakat. A nepřestanete až do závěrečných titulků.
Dopis Davidovi je totiž především nekonečným záznamem o naději, již živit v sobě je s přibývajícími dny stále těžší a těžší.
| Dopis pro Davida, Izrael, USA 2024 | |||
|---|---|---|---|
| Režie a scénář: Tom Shoval | |||
| Hodnocení: 70 % (po lidské stránce za 100 %) |
