RECENZE: Dům plný dynamitu přináší znepokojivé varování před hrozbou jaderné války

Kathryn Bigelowová je první a dosud jediná žena, která získala Oscara za režii. Bylo to za válečné drama Smrt čeká všude, kde v ostře sledovaném klání porazila Avatar, s nímž do něj vstupoval její bývalý manžel James Cameron.

Ve svém následném počinu 30 minut po půlnoci nahlédla za oponu americké války proti terorismu. Její nejnovější snímek s předchozími dvěma zmíněnými tvoří jakýsi volný triptych, zabývající se vojenskými a zpravodajskými operacemi.

Režisérka nás vtahuje do nitra americké administrativy na různých úrovních civilního i vojenského velení aparátu národní bezpečnosti. Tomu odpovídá i množství zkratek, objevujících se v mezititulcích, které označují názvy jednotlivých institucí.

Scénář Noaha Oppenheima (Jackie) nezapře obeznámenost s reáliemi jak v Bílém domě, tak ve Strategickém velení USA. Vyprávění se skládá ze tří částí, přičemž každá z navazujících se v časové ose vrací přibližně na začátek té předchozí.

Je to dáno strukturou vyprávění, kdy sledujeme stejnou událost z pohledu různých aktérů americké moci a úrovně pravomocí operativních, analytických a rozhodovacích. Na samém vrcholu mocenské pyramidy stojí prezident (Idris Elba), na němž vězí i největší odpovědnost za přijaté řešení.

Na Spojené státy, konkrétně na Chicago, neznámý aktér z neznámého místa vypálil raketu nesoucí jadernou hlavici. Američané se snaží zjistit, kdo je za útok zodpovědný a připravit adekvátní reakci. Musí přitom zvažovat jak bezpečí svých obyvatel, tak vlastní velmocenské postavení.

Dostávají se tak do situace, v níž neexistuje ideální řešení. Od oznámení těch, kteří na vojenské základně na Aljašce hrozbu detekovali, do jejího hrůzného naplnění zbývá necelých dvacet minut. Během nich sledujeme komunikaci různých složek moci.

V úvodní třetině vystupuje do popředí kapitánka Walkerová (Rebecca Fergusonová), jež představuje komunikační článek mezi armádními špičkami a civilním ministrem obrany (Jared Harris). Tato část má dokumentárně laděný ráz, jenž odráží panující nejistotu z dalšího vývoje.

V druhé části se velitel STRATCOM (bojové velitelství amerického ministerstva obrany) generál Brady (Tracy Letts) dostává do sporu se zástupcem národního bezpečnostního poradce Baeringtonem (Gabriel Basso), který komunikuje se svým ruským protějškem a snaží se o deeskalaci navrhovaných konfrontačních řešení.

Na pozadí vážné geopolitické krize se přitom odehrávají malé osobní radosti i dramata, jako je nemoc dítěte, žádost přítelkyně o ruku, těhotenství partnerky nebo hovor s odcizenou dcerou, která se stejně jako její otec špatně vyrovnává s úmrtím v rodině.

Režisérka nezneužívá tyto situace typicky filmově k emocionálnímu nátlaku, spíš pomocí nich ukazuje běžné starosti postav s rozhodovacími pravomocemi. Ve třetí části vstupuje na scénu prezident, který byl dosud jen slyšet na telefonu.

Film nás vtahuje doprostřed krize a drží nás v ní. Napětí, plynoucí povětšinou z toho, že lidé v místnostech telefonují nebo sledují obrazovky, režisérka šikovně udržuje za pomocí svých stálých spolupracovníků.

Střihače Kirka Baxtera, který z propojování jednotlivých perspektiv dělá adrenalinový zážitek, zvukového designéra Paula N. J. Ottossona, nervně útočícího na vaše ušní bubínky, skladatele Volkera Bertelmanna, který tíseň ještě víc podtrhuje a kameramana Barryho Ackroyda, který už u filmů Paula Greengrasse ukázal, v čem vězí síla dokumentární bezprostřednosti a intenzity.

Z hereckých představitelů se nikdo nedere dopředu, tohle je ansámblový film, v němž se stírají rozdíly mezi malými a velkými rolemi. Přesto jsou tu zapamatovatelné momenty, jako je chování ministra obrany s vědomím, že se jeho dcera nachází v Chicagu.

Struktura vyprávění s opakujícím se časovým úsekem a odlišnou perspektivou jednajících postav sice částečně svádí k repetitivnosti a brždění napětí, ale Dům plný dynamitu nemá ambici být žánrovým filmem ve stylu akční podívané.

Nahlížíme za pomocí něho do krizových postupů a rozhodnutí činěných rozsáhlými týmy lidí, kteří jsou důkladně cvičeni k tomu, aby se s eventualitou, jakou film předestírá, uměli vypořádat. Přesto i oni tváří v tvář takové hrozbě ztrácejí půdu pod nohama.

Film, který měl na začátku září světovou premiéru v hlavní soutěži benátského festivalu, se na konci října dočkal té globální na Netflixu. Se zdviženým varovným prstem nám sděluje, že éra studené války se dostala do další fáze, kdy nebezpečí v podobě jaderných zbraní má v rukách vícero států, včetně těch velmi nevyzpytatelných.

Odhaluje nepřipravenost globálních mocností na tento fakt a z toho plynoucí úzkost lidstva z neustálého strašení jadernými zbraněmi. Odtud i otevřený konec filmu, dávající prostor k úvahám o složitosti rozhodování v krizových situacích.