Mediální poplatky: Jak je to v Evropě

„Sedmnáct členských zemí Evropské unie nemá koncesionářské poplatky. A my je taky zrušíme,“ slíbil loni premiér Andrej Babiš (ANO). Klempíř v dubnu skutečně předložil návrh zákona, podle kterého by Česká televize a rozhlas dostávaly peníze přímo z rozpočtu namísto od lidí.

S odkazem na to, že velká část Evropy poplatky v posledních letech opustila, podporují tento záměr také další vládní politici.

Jak ukázala studie mediálních vědců ze tří českých univerzit, Evropa je skutečně ve financování veřejnoprávních médií rozdělená. Patnáct zemí EU je platí různými mechanismy přímo ze státní kasy, v deseti zemích včetně Česka se platí poplatky přímo médiím. A ve Finsku a Švédsku mají speciální daň, která je vyňatá mimo státní rozpočet.

Přestože je v EU financování z rozpočtu častější, neznamená to podle expertů, že je lepší: „Vykazuje v řadě aspektů vyšší míru rizika a méně příznivé výsledky, zejména pokud jde o politickou nezávislost, transparentnost, adekvátnost a předvídatelnost financování i odpovědnost vůči veřejnosti.“

Poplatky se v části zemí platí stejně jako v Česku na základě vlastnictví přístroje, který je schopen vysílání přijímat (např. Itálie, Velká Británie). Druhý typ poplatků je plošný, platí každá domácnost (např. Německo, Portugalsko). V obou případech lidé platí bez ohledu na to, zda média skutečně sledují.

U financování ze státního rozpočtu jsou základní dvě možnosti – přidělování konkrétní částky a navázání rozpočtu na nějaký ekonomický ukazatel. Například v Dánsku parlament schvaluje na čtyři roky dopředu, s jakými částkami budou média pracovat. Ve Francii je suma určena podle vybrané daně z přidané hodnoty, na Slovensku procentuální částí hrubého domácího produktu.

V Česku nevidí odborníci důvod k rušení poplatků, systém je podle nich v klíčových aspektech dobře nastavený.

V současnosti platí Češi 150 korun měsíčně za Českou televizi a 55 korun za Český rozhlas. Předchozí vláda výši poplatků zvýšila a rozšířila okruh plátců. Obou médiím proto po letech vzrostl rozpočet. Zároveň se zavedla pravidelná valorizace podle inflace – ČT a ČRo tak mohou počítat s tím, že nebude klesat reálná hodnota jejich příjmů.

Experti varují, že už sama změna systému financování nese riziko oslabení ekonomické stability a politické nezávislosti médií veřejné služby. V Dánsku například zároveň s upuštěním od poplatků přišlo i snížení rozpočtu o deset procent. Na Slovensku přišlo skoro třetinové zkrouhnutí financí krátce po zrušení poplatků a následné změně vlády.

Také návrh změny financování, který v dubnu předložil ministr kultury Oto Klempíř (za Motoristy), počítá s osekáním rozpočtu obou ČT a ČRo. Klempíř navrhuje, aby se rozpočet obou médií určil pevnou částkou. Ta by pak každoročně rostla podle inflace, ale maximálně o pět procent.

Navržené rozpočty na příští rok ale odpovídají rozpočtům před loňským zvýšením poplatků. Fakticky to znamená návrat do roku 2008 v případě televize a do roku 2005 u rozhlasu – tehdy rostly poplatky naposledy. Podle vedení obou médií by to vyvolalo zásadní ekonomické potíže.

Hlavní argument současné vlády pro zrušení poplatků je, že chce ulevit lidem. Podle odborníků jde o lichý důvod. „Vždy za média platí všichni, nebo velká část veřejnosti. Rozhodně se tato nevýhoda neošetří přechodem na platby ze státního rozpočtu,“ popsala pro Novinky Marína Urbániková z Masarykovy a Karlovy univerzity, jedna z autorek studie.