RECENZE: Dobrá zpráva s jízlivou ironií nahlíží na pozadí reálné záchranné operace

Režisér a spoluscenárista Byun Sung-hyun celou událost posouvá do sarkastické polohy, což si může dovolit díky tomu, že se obešla bez obětí na životech. A také vzhledem k průběhu celé operace. Ne každému ale zvolené pojetí sedne, což se podepisuje na rozporuplném přijímání snímku.

To, co jedni vyzdvihují, tedy kombinaci dramatických a humorných pasáží, druhým připadá, že filmu ubírá na napětí a atmosféře.

Podobné je to i s vnímáním hereckých výkonů, kdy je na jedné straně možné ocenit, jak postavy s postupným prohlubováním krizové situace získávají na psychologické plastičnosti, na té druhé pak připustit kritiku, že aktéři až příliš přehrávají.

Vše se odvíjí od zvoleného tónu vyprávění, kdy režisér ne k dané události, ale k jejím protagonistům přistupuje s velkým nadhledem a jízlivou ironií. Historickou realitu používá jako nástroj, jak se satiricky vysmát mocným za oponou celé operace z prostředí politiky i zpravodajských a vojenských služeb.

Upozorňuje na byrokratické uvažování a alibistické chování vládních úředníků v situaci, kdy jsou ohroženy lidské životy 122 cestujících na palubě a sedmi členů posádky. Chovají se sobecky, oportunisticky, se snahou vyhnout se riziku.

Ve snaze uchránit své pozice se snaží odpovědnost přenést na své podřízené, v případě jihokorejského prezidenta zbaběle na jeho manželku. To vše ve snaze zabránit mezinárodnímu incidentu. Byun si všímá i protektorského jednání amerických úředníků, kteří i přes deklarace o spolupráci nechávají korejskou stranu nést rizika celé operace.

Zrcadlí se tu postoj států, jako je Japonsko nebo Jižní Korea, vůči velmocem typu Spojených států. Namísto toho, aby asijské státy spolupracovaly, soupeří mezi sebou o pozornost většího bratra. Režisér dává najevo, že tato realita v mezinárodních vztazích z časů studenoválečných přetrvává dodnes.

Ironicky nahlíží ale i na japonské únosce z řad Frakce Rudé armády, jejichž revoluční odhodlání naráží na limity jejich operativní neschopnosti. Krátce po odletu z tokijského letiště do Itazuke žádají, aby byl let přesměrován do Pchjongjangu.

Není to jen tón vyprávění, ale i jeho struktura, pomocí níž dává Byun najevo svůj satirický odstup od zobrazených událostí. Děje se tak za pomoci prolomení čtvrté stěny, kdy dva muži, kteří se podílejí na záchraně cestujících, komentují jednak politické machinace v pozadí, ale i vlastní roli v celé operaci.

Jde o muže, zvyklého pohybovat se ve stínu takových operací, který si říká „Nobody“ (Sul Kyung-gu), a mladého poručíka letectva Sea (Hong Kyung), kteří se spolu s šéfem jihokorejské rozvědky Parkem (Ryu Seung-beom) snaží různými tahy plán únosců zmařit.

Režisér tyto operativní tahy jako blokování přistávací dráhy během tankování nebo manipulaci naváděcích rádiových signálů zábavným způsobem inscenuje, v druhém případě například jako odkaz na western Sergia Leoneho Hodný, zlý a ošklivý.

Podobnou hravost prokazuje i u projekcí Sea, který ve snových pasážích domýšlí, jak kariérně dopadne v případě úspěchu či neúspěchu akce. Vrcholem zastíracích manévrů je pak přistání na letišti v Jižní Koreji, kde filmový štáb před únosci předstírá, že jde o tu komunistickou.

Rozdělení do několika kapitol, pomocí nichž přecházíme mezi vyděšenými rukojmími a nervními únosci na palubě letadla a různými operativními kancelářemi a místnostmi, přispívá k dynamice dvou a čtvrt hodinového vyprávění, ale i k ukázce vyhýbání se odpovědnosti a neochoty jednotlivých stran spolu kooperovat. Odtud i třetí dějství, které už působí více repetitivně a film kvůli němu ztrácí tempo.

Nápaditá vizuální stránka, situační humor a herecké výkony jdou ruku v ruce. Zatímco Sul Kyung-gu jako pan Nikdo manýristicky přehrává, trochu ve stylu Johnnyho Deppa v Pirátech z Karibiku, aby tím ošálil okolí, poručík Seo se svým idealismem a touhou po uznání se stává potenciálně zranitelným v síti různých manipulací, jejichž se stává nástrojem.

Ryu Seung-beom jako šéf rozvědky Park je karikaturou oportunisty, přisvojujícího si zásluhy druhých a dbajícího více na osobní prospěch než na ten veřejný.

Dobrá zpráva má tak šanci zaujmout ty, kteří přijmou její ironický styl, podtrhávající poselství o mámivé povaze pravdy ve službách jejího účelového ohýbání.