Nejhorší filmy roku 2025. Zfušovaná disneyovka, striptýz a Toulová

Kvalita jejích nyní už sedmi celovečerních hraných filmů je mizerná a návštěvnost se limitně blíží nule. Eva Toulová přesto točí dál a dál. Jejím nejnovějším počinem je údajně romantická komedie Deník shopaholičky. Že má být satirou na konzumní společnost, plýtvání a nakupování zbytečností, divák pochopí stejně snadno, jako mu záhy dojde, že to žádná satira, ani ta komunální, rozhodně být nemůže. Pokus o ni ztroskotává na autorčině až udivující neschopnosti posunout se od filmu k filmu v řemesle alespoň o malý kousek vzhůru.

Už před premiérou bylo více než zjevné, že snímek bude usilovat o pomyslný diplom za bizarnost roku. Stačilo informovat o herecké účasti bývalých pornohvězd či youtubera s pseudonymem FattyPillow. Tento film vznikl bez finanční podpory státních institucí, chvástá se v úvodních titulcích své komedie debutující režisér Lukáš Vokoun. Vzápětí přidává pro úplnost, že teď se diváci mohou začít smát. Jen jaksi není čemu. Místo uspokojivé béčkové zábavy čeká diváky trýznivých devadesát minut, které jim nikdo nevrátí.

Po nevydařených komediích Život je život, Špindl a Věčně tvá nevěrná přichází scenárista a režisér Milan Cieslar s dramatem Kde končí láska. Jak řekl na loňské pražské premiéře, je to po snímku Duše jako kaviár z roku 2004 jeho druhý autorský film. „Příběh, který šel kolem mě, a v době covidu jsem podle něj napsal scénář,“ uvedl. Po zhlédnutí filmu může mít divák bohužel i pocit, že dost těžký covid měl při psaní autor sám a až do premiéry se ho nezbavil. Málokdy se totiž vidí dílo, kde je špatné prakticky všechno, scénářem počínaje.

Eva Toulová v roce 2025 podruhé. Hrdinou tohoto filmu je skutečný pan Josef Roušal, majitel pražského rodinného parku Krtkův svět, který vede dlouholetý spor s úřady, jež nejsou ochotny podnik legalizovat. A protože je pan Roušal zároveň producentem filmu, lze předpokládat, že jde o snímek „na zakázku“, jenž má jeho spor, který řeší soudy, podpořit. Jako pokus o reportáž z rodu Černých ovcí také celé dílko působí, přestože jde o celovečerní hraný film. Jeho jedinou kvalitou je herec David Novotný v hlavní roli.

Jako scenárista se Martin Horský uvedl do české kinematografie řadou pokusů o romantické komedie. V případě Moře na dvoře se opět ujal i režie. Snímek se od jeho předchozích filmů liší tím, že ač distributor tvrdí, že jde o kombinaci komedie a dramatu, komediálního v něm nenajdeme zhola nic, nepočítáme-li situace nechtěně směšné. Těch ovšem s postupujícím filmovým časem přibývá. Snímek se tím blíží melodramatické telenovele, která může dojmout pouze takzvané profesionální plačky, a případně nechtěně pobavit mírně otrlého cynika.

Není bezdůvodné, že čeští tvůrci horory netočí, a když už nějaký v barrandovských ateliérech nebo v jiných tuzemských lokacích vzniká, obvykle jde o zahraniční produkci. Snímek Uzel zla režiséra Jana Haluzy, jenž na scénáři spolupracoval s hercem Jakubem Volákem, je dalším důkazem, že chatrná tradice tohoto žánru u nás, a především diletantský přístup filmařů, kteří usilují o jeho oživení, změnu doposud nepřinesly. Publikum při jeho sledování může jedině hřát vědomí, že osmdesát šest minut neznamená nekonečno.

Když se předloni stal z původního filmu masivní hit kin a dosud nejziskovější titul produkční společnosti Blumhouse zaměřené na horory, byl jeho vznik, na kvalitu nehledě, ještě vcelku přijatelný. Druhých Pět nocí u Freddyho podle oblíbené videoherní předlohy o vraždících robotických maskotech restaurace ale představuje těžení vyčerpaného materiálu během úmorných sta a čtyř minut. A pozor, pokud to někomu nestačilo, má přibýt ještě třetí kapitola.

Nový film scenáristy a režiséra Filipa Oberfalcera je prezentován jako romantická komedie, tedy žánr, který až na výjimky získal v české kinematografii stigma plytkosti bez romantiky a humoru. Holka od vedle chtěla být odpočinková zábava s přesahem o tom, jak je důležité být sám sebou a mít život pod vlastní kontrolou. Vznikl však jen zbytečný snímek, který bude těžko hledat takové množství diváků, aby svou existenci ospravedlnil.

Oprášit zavedené dílo a naladit ho na současnou dobu znamená menší riziko než stvořit zcela svébytné. Tento marketingový tah uplatňuje horor Tajemství loňského léta režisérky Jennifer Kaytin Robinsonové, který vychází ze stejnojmenného snímku z roku 1997. V novince funguje pouze to, co z devadesátých let nezestárlo, totiž neotřelá výchozí zápletka a motiv silné touhy po pomstě. Zbytek představuje nádivku, která během takřka dvouhodinové stopáže sice vyvolává chuť – jenomže jen film vypnout.

Pleť má bílou jako sníh, rty rudé jako krev a vlasy černé jako eben, stojí v příběhu bratří Grimmů. Novodobá Sněhurka Rachel Zeglerová, která má z matčiny strany kolumbijské kořeny, jednomu ze tří aspektů neodpovídá. Odstín hereččiny kůže v rozporu s příznačným titulem je nakonec ten nejmarginálnější problém. Hrdinka je strojená a politicky korektní bojovnice za práva slabších, princ příliš nevýrazný, Sněhurčini malí spolubydlící zase zůstali kdesi na pomezí lidských herců a obrazu. Kdyby se v tom filmu alespoň nejódlovalo.