John Malkovich: Václava Havla jsem velmi obdivoval

Divadlo je bezprostřední. Jde o prchavé, organické a živoucí umění. Film takový není, představuje velmi odlišný zážitek. Přirovnávám to k rozdílu mezi konverzací a knihou. Rozhovor se odehrává naživo, kniha je vyrobena.

Řekl bych, že se proměnilo zásadně. Naše hra V samotě bavlníkových polí je toho koneckonců dokladem. Když jsem před padesáti lety začínal, na jevišti byli obvykle pouze herci. O pár let později přibyla jevištní výprava, tedy pokud si ji dané divadlo mohlo dovolit.

Potom se divadlo rozšířilo o další vizuální prvky, živě vysílaná videa i jejich záznamy. Existuje spousta způsobů, jakými se v tomto směru dá rozšiřovat podstata divadla, a patrně se s technologickým vývojem budou dále rozmáhat.

Jedna věc ale zůstává i po půlstoletí stejná. Divadlo je pořád potemnělým prostorem plným cizích lidí kdesi na světě. Základem je povětšinou text, ale ne nutně. Některé inscenace jsou založené jen na pohybu nebo zvucích různého druhu.

Ani jedno neupřednostňuji. Když mohu sledovat dobré herce celý den hrát, činí mě to šťastným. Rozhodně při režírování na vlastní hraní nepomýšlím. A vůbec nezáleží na tom, kde inscenaci režíruji, ať už je to ve Francii, Mexiku, Spojených státech, Anglii, Španělsku, v Bulharsku jako v minulém roce, nebo Japonsku, kde budu napřesrok. Po celém světě je mnoho úžasných herců.

Čítával jsem si o postavách, o kterých jsem si myslel, že by mohly být zajímavé na ztělesnění. Všechno záleží na scénáři, který může udělat nezajímavé protagonisty i z na první pohled velmi poutavých charakterů. Zejména ve filmech se toto děje se znepokojující pravidelností a rychlostí.

Většinou prostě jen čekám, jaké příležitosti se mi naskytnou. Posledních zhruba dvacet let tvořím sám část svých divadelních projektů, v nichž se zaměřuji na spolupráci se sférou klasické hudby. K některým píšu libreta, v některých hraju a některé režíruju.

Tato představení ale netvořím s úmyslem, abych si v nich zahrál. Na propojení divadla s vážnou hudbou se zaměřuji hlavně proto, že je v takové formě tolik tvůrců nedělá.

Mám pořád spoustu nápadů, byť už jsem většinu z nich uskutečnil. Pokud budu žít ještě dostatečně dlouhou dobu, přijde řada na realizaci dalších. Uvidíme. Nikdy jsem však opravdu nesnil o tom, že bych si zahrál takovou či onu postavu.

Ani ne. Je tu samozřejmě báječný vikomt de Valmont ze skvělého románu Nebezpečné známosti, který už je v oběhu skutečně dlouho (francouzský spisovatel Pierre Choderlos de Laclos knihu poprvé vydal v roce 1782 – pozn. red.). Scenárista Christopher Hampton ho do stejnojmenné filmové adaptace převedl mimořádně chytře.

Bavilo mě ale hrát i jiné skvělé postavy, spíše na jevišti než ve filmech. Tak to zkrátka mám. Moc se mi líbil třeba hrdina Pale ve hře Burn This od Lanforda Wilsona (Malkovich v ní ztvárnil na kokainu závislého manažera restaurace, v newyorském Theatre 890 měla hra premiéru roku 1987 – pozn. red.) nebo Lee v inscenaci True West z pera Sama Sheparda (v té hrál tuláckého zloděje, jenž žárlí na svého úspěšného mladšího bratra – pozn. red.).

Skvělá byla také spolupráce na hře Libertin, která vypráví o životě Johna Wilmota, druhého hraběte z Rochesteru. Napsal ji Stephen Jeffreys, jenž byl po mnoho let dramaturgem londýnského divadla Royal Court Theatre. Na jevišti jsem hrál Wilmota, v celovečerní verzi hry pak krále Karla II. Stuarta. Jako film ale podle mě tato látka moc nefunguje.

Ze svých filmových postav mám velice rád ty ve snímcích Říkejte mi Kubrick, Velký Buck Howard, Skleněný zvěřinec nebo Smrt obchodního cestujícího. Miluju i svou roli ve filmu Netvor (ve válečném dramatu režiséra Volkera Schlöndorffa z roku 1996 ztvárnil naivního obra, jenž se obtížně vyrovnává s hrůzami nacistického Německa – pozn. red.).

Nehodnotím, zda jsem je pokaždé zahrál dobře, nebo ne. Vždycky jsem ale pracoval s pozoruhodnými kolegy.

Vlastně mě žene jen můj osobnostní vývoj v rozličném věku od mladé dospělosti do stáří. Dneska je mi sedmdesát jedna let. Život se mění a vy se měníte s ním.

Byl si blízký s řadou lidí, které velmi dobře znám, a ti byli z jeho odchodu hodně rozrušení. Já jsem Jiřího Bartošku znal víceméně jen trochu. Strávil jsem s ním několik večerů, karlovarský festival jsem přitom navštívil mnohokrát. Moje velká kamarádka Tatiana Detlofson (česká odbornice na mezinárodní propagaci filmů – pozn. red.), která mimo jiné spolupracuje i s Vary, byla kvůli Bartoškově úmrtí velice smutná a stejně tak jeho další úzcí kolegové.

Lidé, kteří pořádají filmové festivaly a vědí, jak těžké to je, tvoří takový malý klub. Jiří Bartoška měl příkladnou hereckou kariéru. Jsem si jistý, že festival pro něj v tomto směru nebyl přitížením, které by nějak zvlášť potřeboval.

Mrzí mě ztráta spousty zesnulých kolegů, brzy budu jedním z nich. Když začnou odcházet lidé z vaší generace, dojde člověku, že i jemu zvoní hrana.

Poprvé jsem tam vyrazil v roce 1989 poté, co jsme dokončili jeden film. Se štábem jsme se vydali do Československa oslavit Nový rok a také se podívat na inauguraci prezidenta Václava Havla. Ta pro mě dodnes představuje velmi dojemnou a živou vzpomínku. Pohnulo se mnou, že stát vede skutečná lidská bytost, nikoli politik.

Do Prahy jsem se od té doby nesčetněkrát vrátil. Je to nádherné město, mnohokrát jsem v něm natáčel. Pro film Libertin, který jsem měl původně režírovat (nakonec jej režíroval Laurence Dunmore – pozn. red.), jsem vybíral mimo jiné i pražské lokace. Lákala mě tamější historická divadla.

Ne. Bohužel jsem žádnou neviděl zinscenovanou na jevišti, ale četl jsem jejich scénáře. Na Václava Havla mám ale osobnější vazbu. Už pár let předtím, než jsem se s ním setkal, jsem četl jeho Dopisy Olze a také dopisy, které lidé posílali do Amnesty International za jeho propuštění z vězení. Havla jsem velmi obdivoval.

Před pár lety jsem hrál v divadelním muzikálu Just Call Me God (v překladu Říkejte mi prostě Bože – pozn. red.). Do hry jsem přidal repliku, která v podstatě shrnuje mé pocity ohledně moci a podřízenosti. Diktátorovi, jehož jsem ztvárnil a který byl něčím mezi Saddámem Husajnem a Muammarem Kaddáfím, říká postava novináře, že jediná věc, kterou ví o moci, je ta, že dobří lidé o ni neusilují. A toho se držím.

Moc ani podřízenost mě nezajímají. Nerad se podřizuji, nemám rád, když mě ovládá něčí autorita, zároveň nemám potřebu ovládat někoho jiného na Zemi ani v nebi.

Divadlo je pro mě kolektivní záležitostí. Proto jsem před pěti lety odešel z chicagského divadla Steppenwolf, kde jsem působil více než čtyřicet let. Došlo mi totiž, že kolektivní už není. Najednou pro mě část tamních lidí představovala jen zaměstnance, kteří plní určité požadavky, ostatní se ale jen vezli.

O tom divadlo nemá být. Tvůrci a herci mají mít společný cíl, přičemž do kolektivního díla mohou vnést své odlišné dovednosti, předvést své nadání a zhostit se rozličných úkolů. Podmínky by ale pro každého z nich měly být rovně nastavené.

Když jsem si hru V samotě bavlníkových polí poprvé přečetl, připadala mi dost okrajová a pokleslá. Ale radikální. Koltès v ní odkazoval na trh s masem pro homosexuály (ve smyslu místa, typicky nočního klubu, kde lidé vyhledávají náhodné sexuální partnery podle jejich tělesné přitažlivosti – pozn. red.), čemuž jsem v osmdesátých letech, kdy se rozmáhala nemoc AIDS, dobře rozuměl. Každý pohlavní styk jakéhokoli druhu tenkrát mohl znamenat otázku života a smrti, téma mělo jinou váhu než dnes.

Timofeyův koncept je jiný. Nemyslím si ale, že by hře uškodil. Díky němu jsem ji začal mít opravdu rád. Ne že by se mi původně nelíbila, ale připadala mi poněkud chladná. Současná dramatizace taková není. Je sofistikovaná a hodně náročná, přesto krásná. Nepřestává mě bavit.