RECENZE: Operní Lear o brutálním rozkladu světa

Není to určitě zážitek pro každého. Reimannova hudba, inspirovaná Druhou vídeňskou školou, Schönbergem, Berglem a Webernem, valí na posluchače intenzivní, disonantní a expresivní zvukovou masu, a to jak v objemném orchestru, tak pěveckých výkonech. Ale má i svá krásná lyrická místa, jako třeba to, kde se sólo altové flétny pojí s hlasem kontratenoristy v roli Edgara (vynikající Hagen Matzeit).

Nicméně atonální neuchopitelnost a střídmá motivická práce ztěžují posluchačům orientaci a vnímání díla je svým způsobem vysilující. Reimannova hudební brutalita ale skvěle ladí s tématem Shakespearovy tragédie, jež spočívá v totálním rozkladu nám známého světa.

Orchestr Státní opery pod vedením německého dirigenta Hermanna Bäumera, budoucího hudebního ředitele Státní opery, který zde zaujal již svým nastudováním Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu, zvládl partituru Leara s velkou přesvědčivostí i profesionalitou, včetně posílené bicí sekce umístěné na scéně a podílející se na klíčové scéně bouře.

Všichni sólisté i mužský sbor jsou adekvátními spolutvůrci výsledného dojmu z Reimannova díla. Poklona patří zejména islandskému barytonistovi Tómasi Tómassonovi v titulní roli, a to jak za impozantní pěvecký výkon, tak i herecké ztvárnění náročného krále upadajícího do šílenství.

Vynikající jsou i obě představitelky Learových krutých dcer, Viktorija Korosunova (Goneril) a Petra Alvarez Šimková (Regan), v lyričtější Kordelii vynikla Barbora Perná.

Mluvenou roli Blázna ztvárnila Dagmar Pecková, jež po vzoru Soni Červené pokračuje v úspěšném budování své činoherní kariéry, podmíněné letitou jevištní a pěveckou zkušeností.

Režie Barbory Horákové Joly usiluje o uchopení monumentality opery jak po vizuální stránce, tak i expresivním herectvím, ale dost často ulpívá v pouhé ilustrativnosti krutosti, než aby poskytla inspirativnější řešení. Reimannův Lear se jistě nestane diváckým hitem, ale je důležité, že se k jeho uvedení Národní divadlo odhodlalo, a splnilo tak jeden z mnoha dluhů, jež vůči opeře dvacátého století stále ještě má.