Jenovéfa Boková: Milena Jesenská v mém podání je divoká a svobodomyslná

Ano, především vůči Agnieszce, které si nesmírně vážím. Jsem ráda, že si mě znovu vybrala do svého projektu. Už před třinácti lety jsme spolu točily minisérii Hořící keř.

Snažila jsem se, abych ji nezklamala. Franze jsme totiž natáčeli v době, kdy mé dceři bylo tři čtvrtě roku, ačkoli jsem se zařekla, že během jejího prvního roku nic točit nebudu. Myslela jsem si, že na to ještě nebudu připravená. Agnieszčina nabídka se ale těžko dala odmítnout.

Samozřejmě, že když hrajete reálnou osobnost, na kterou má každý názor a nějak si ji představuje, jste z toho nervózní. Pak jsem si řekla, že ji ztvárním tak, jak ji cítím já a režisérka.

Ve Franzovi má menší prostor, než by si zasloužila. Její život byl bohatý, byla pestrým člověkem. Jenže toto je film o Kafkovi, ne o Mileně Jesenské. Ve snímku se objeví jenom párkrát, přesto myslím, že jde o důležité scény.

Ukazujeme ji na počátku její profesní dráhy, kdy je mladá a plná života. Divoká a svobodomyslná. Svobodu chce dopřávat sobě i ostatním lidem. Takto jsme k ní přistoupily.

Souběžně jsem začala pracovat na jiném projektu, kvůli němuž jsem si musela zachovat dlouhé vlasy. Díky naší výborné maskérce jsem tak měla paruku, která podle mě není vůbec patrná. Nepoznal ji ani zbytek štábu.

U zahraničních produkcí je běžné, že herci a herečky procházejí značnou fyzickou proměnou, kromě jiného účesu nosí třeba barevné kontaktní čočky. Přijde mi, že v Česku se toho trošku bojíme. Jsem ráda, že jsme dokázali, že paruka může vypadat velmi věrohodně.

Necítila jsem velkou změnu. Je velmi inteligentní člověk, jako režisérka moc dobře ví, co chce. Má jasnou vizi a dokáže ji předat. Herci, a doufám, že i celý štáb, se s ní na place cítí v bezpečí. Všechno s ní zkrátka funguje skvěle.

Změnilo se spíš moje vnímání. Během natáčení Hořícího keře mi bylo dvacet, byla jsem taková mladá koza, byť jsem si už tehdy uvědomovala, jak velká persona Agnieszka je. Teď už jsem to dokázala stoprocentně nasávat a hraní si o to víc užila. Taky proto, že to pro mě bylo první natáčení po delší pauze.

Jde to dost dobře. Partner se o dceru také hodně stará, pomáhá mi maminka i sestra.

Už před porodem jsem si docela vybírala, do jakého projektu půjdu a do kterého ne, a teď jsem možná ještě vybíravější. Volím jen práci, ve které mi bude dobře, protože čas nejraději trávím s malou. Střídám prací nabitější období s volnem.

Asi nebýt tak líná. Dřív jsem byla velký spáč, a kdykoli jsem se špatně vyspala, měla jsem pak blbý celý den. S dítětem to nejde, i když jste vyčerpaná nebo nemocná, musíte tu pro něj být pořád. S únavou už ale umím líp pracovat.

Přestože dceři nejsou ani tři roky, dokáže mi nastavit zrcadlo, třeba v tom, jak mluvím. Když po mně opakuje slova, uvědomím si, která říkám často, hlavně ta nehezká. Učí mě být lepší verzí sebe sama.

Hlavní roli má David Matásek. Představení táhne, padesát minut říká zpaměti básně. Když se je učil, moc jsem mu fandila, protože to opravdu nebylo lehké.

Já jsem spíš jeho podpora, pozitivnější stránka dění. Inscenace je hodně poetická a všechno se v ní prolíná, takže nenastává problém přepínat mezi herectvím a hudbou.

V představení nemám hory textu, tudíž jsem se ho tolik neobávala. Navzdory tomu, že inscenaci hrajeme teprve pár měsíců, trému necítím a pokaždé se na jeviště těším.

Vyhovuje mi, že je přímá. Znám ji už dlouho, a tak vím, že pod skořápkou asertivity je velmi citlivý a vtipný člověk. Můžu jí říct cokoli a neurazí se. Sedí mi lidsky i pracovně.