RECENZE: Filmový Otec nastolil děsivé téma, není nutné se ho bát

Nvotová film nedávno představila v soutěži Mezinárodního filmového festivalu v italských Benátkách v sekci Orizzonti určené mladým tvůrcům a novátorským přístupům. Aktuálně vstupuje do českých kin, reprezentovat bude i slovenskou kinematografii v oscarovém klání.

Tvůrci po novinářské projekci přiznali, že se setkávají se strachem lidí na jejich film jít právě pro ono děsivé téma. To je navíc ve filmu opřeno o skutečný případ, který se stal před deseti lety v Nitře. A stejné se stávají čas od času v zemích napříč zeměkoulí.

Filmový otec Michal zapomněl dvouletou dcerku v autě na sluncem rozpáleném parkovišti, děvčátko žár nepřežilo. Otec byl přitom přesvědčen, že Dominiku řádně odvezl do školky, divák dokonce spolu s ním sleduje, jak dítě přibíhá k učitelce. Jenže jeho mozek v tu chvíli selhal, postihl ho „syndrom zapomenutého dítěte“.

Ten, kdo takové neštěstí způsobil a jeho nejbližší prožívají tak ohromnou bolest, že se může zdát zbytečné ji chtít přenést na plátno, protože je nesdělitelná. Naštěstí není nutné se bát explicitních scén hrůzného nálezu mrtvého dítěte, v tom byla Nvotová k divákům ohleduplná.

Šlo jí totiž o něco jiného než o varování před situací, která se, jak film v přesvědčivých argumentech ukazuje, může stát každému. Přinesla na plátno portrét člověka, kterému se v jediném okamžiku zhroutil život a pocit viny ho navzdory soudnímu verdiktu už nikdy neopustí.

Se spoluscenáristou Dušanem Budzakem, kamarádem muže, který takovou tragédii ve skutečnosti způsobil, se zabývají tématem z několika úhlů. Důraz kladou vedle nezměrné bolesti také na láskyplný vztah manželů, který je podroben zkoušce nejtěžší, a který v podání jednoho z nejlepších slovenských herců současnosti Milana Ondríka a Dominiky Morávkové, jež je mu zdatnou spolu hráčkou, působí naprosto uvěřitelně. Jejich dilema, zda spolu mohou žít navzdory tragédii, vině a (ne)odpuštění, nebo se musejí rozejít navzdory lásce, má rozměry takřka antické tragédie.

Další linie se zabývá nejen selháním člověka, přesněji jeho paměti, ale také reakcemi blízkého i vzdáleného okolí. Vyjde sice nad veškeré pochyby najevo, že zodpovědnost nepadá na nedostatek otcovy lásky a péče, ale na selhání mozku, nicméně odsudky typu „Mně by se to stát nemohlo“ nebo „Zabil si dítě, je to vrah“ mají navrch. V médiích, na sociálních sítích i mezi kolegy. A divák si uvědomí, jak snadné je udělat si o člověku rychlý závěr.

Nvotová zvolila jak originální látku, tak náročnou realizaci, kterou zvládla brilantně. Natočila film jen v několika dlouhých záběrech spojených téměř neviditelným střihem. Suverénní kamera debutujícího Poláka Adama Suzina provází Michala na každém kroku, krouží kolem něj, dostává se mu do morku kostí. A v dlouhých detailních pohledech do jeho tváře je právě kamera mimořádně výrazným prvkem celého filmu. Stejně tak hudba Jonatana Pjoni Pastirčáka, který přesně vystihl náladu každého okamžiku.

Není mnoho herců, kteří by zvládli tak náročnou roli zahrát s potřebnou uvěřitelností. Milan Ondrík diváky vtáhne až na dno zoufalé duše své postavy, pak je zase naladí nadějí na smíření a vyrovnání. Jeho výkon je na samé hranici herectví a skutečného prožitku.

Neméně silná je postava jeho ženy a výkon Dominiky Morávkové. Herečka výborně odlišuje, jak prožívá tragédii muž, a jak žena. Zahalena neproniknutelnou mlhou, z níž jen chvílemi vykročí v touze neztratit ještě muže, je nakonec v kritických chvílích ona tou silnější.

Výsledný velmi dobrý dojem kazí některé prvoplánové postupy při posouvání děje, kdy jako berlička slouží například náhodně vyslechnutý rozhovor kolegů na dvoře. A scéna v kanceláři, v níž se Michalův vztah k rodině vyjadřuje tím, že si uprostřed náročného pracovního dne prohlíží záběry z dovolené, je zbytečná.

V kontrastu ke skvělým hereckým výkonům v hlavních rolích působí slabě a příliš průhledně ty o dost slabší, jako je vyobrazení nového manažera v Michalově firmě, žalobkyně u soudu nebo soudce. To vše jsou ale vcelku malé vady na jinak silném filmu.