Agnieszka Holland: Dlouho jsem nechápala, proč mám být na židovský původ hrdá

Tohle žádnou roli nehrálo. Četla jsem ho ve čtrnácti, v patnácti. Velmi vášnivě, ale neřešila jsem, že můj otec (Henryk Holland, 1920-1961) byl také Žid. Oslovila mě Kafkova literatura.

Tím, jak byla neuchopitelná a nabízela tisíce výkladů, nikdo si nemůže být jistý, že najde ten správný. V něčem připomíná Talmud, proces, jak se mu učí studenti v ješivách. Studují ho po staletí, ovšem jeden výklad nemají…

Kafka měl navíc k víře výhrady, stejně jako jeho otec (Hermann Franz, 1852-1931), jenž se dokázal z chudoby dostat až mezi elitu. Už nechtěl být „ten Žid“, patřit k menšině. Chtěl být součástí rakousko-uherské, československé většiny. V tomhle prostředí pak Franz vyrůstal.

K tomu se dostal až ke konci života, pod vlivem přítelkyně, Polky Dory Diamantové, která pocházela z ortodoxní židovské rodiny. Studoval pak hebrejštinu. Plánoval odjezd do Palestiny. Nicméně si myslím, že to byl spíš způsob jeho útěku před smrtí.

Co já vím? Nevím dost ani o sobě, natož o jiných… Mám-li spekulovat, podle mě by holokaust nepřežil. Byl by dokonce jednou z jeho prvních obětí. Nebyl bojovník navenek, měl v sobě určitou křehkost. Bojoval uvnitř sebe, se sebou samým.

Začala jsem na Starém Městě, u domu, kde se narodil (náměstí Franze Kafky). Poté šla po stopách jeho rodiny, k Paláci Kinských, kde studoval, kde měl jeho táta obchod. Následoval Týnský chrám, do nějž vedlo okno z prvního bytu, kde Kafka bydlel. Prošla jsem si jeho školní cesty… Praha tehdy byla jiná. Víc se podobala městu z Kafkových děl. Tehdy jsem Kafku vnímala všude.

Ano, protože v Československu se o něm po válce nemluvilo. Ostatně váš vztah k němu je: byl to německý Žid. Což trvá. V cizině ho přitom vnímají jako českého spisovatele. Tohle je v něčem má odpověď na to, proč jsem ho jako Polka znala a mí spolužáci ne. Někteří na mě tak koukali stylem: malá Polka, která se předvádí. V něčem měli pravdu. Jsem malá, plus mi tehdy nebylo ani osmnáct.

Ti další se zájmem naše diskuse s Kunderou poslouchali. Mluvili jsme i o dalších autorech, třeba o Maxi Brodovi, Robertu Musilovi. Kundera se zajímal o německé autory první poloviny dvacátého století.

Absolutně charismatický. Byl to krásný muž, věděl to o sobě. Měl překrásné ruce, jimiž gestikuloval. Jeho přednášky bývaly plné. Chodily na ně snad všechny holky z FAMU, kde jinak převládali muži. Kundera byl inspirujícím pedagogem, otvíral studentům jiné pohledy, téma Kafka nebylo výjimkou.

Nikdy jsem si nemyslela, že Kafku natočím. Přišel za mnou jinak, přirozeně. Po Šarlatánovi jsme se s českou producentkou Šárkou Cimbalovou bavily o tom, co uděláme dál. Došly jsme až ke Kafkovi. A já od začátku chtěla, aby to nebyla biografie, abychom se k němu skutečně všichni přiblížili. Našli jeho podstatu.

Začnu tím, že jsme se kamarádily už za studií. Ona už byla herečka, tehdy v Realistickém divadle. Její otec byl slavný intelektuál Jaroslav Pokorný (1920-1983), depresivní alkoholik. Její máma zemřela jako mladá při autonehodě. Jarka byla docela malá, s bratrem Ivanem se jich ujali Saudkovi, kamarádi Pokorných.

Tahle rodina byla spřízněna s Ottlou Kafkovou. Věra Saudková (novinářka a překladatelka) byla Kafkova neteř. Dětí se ujali jaksi neoficiálně, na několik let… No a první žena Erika Adolfa Saudka byla zase herečka Eva Vrchlická, dcera Jaroslava Vrchlického. S ní je vzdáleně spřízněná moje rodina, byla babičkou manželky mého bratrance… A i pro Jaroslavu a Ivana byla něco jako babička.

Je a já díky tomu mám k rodině Franze Kafky ještě blíž.

Nemám pro něj roli. Nebo musí souhlasit se svou symbolickou přítomností. Jinak je obecně příjemné pracovat s hercem jako s člověkem, s kamarádem, věříte si, nezačínáte od začátku.

Byl v první várce herců. Natočili pro nás videoukázky. Psala jsem pak německé agentce, velmi slavné, že bych vybrané viděla ráda naživo. Ona dost dlouho neodpovídala. Jak se později ukázalo, zemřela.

Až v momentě, když její kolegyně castingovou agenturu převzaly, vše proběhlo. Jela jsem do Berlína a viděla i Idana. Řekla jsem si tehdy: ten je hodně dobrý, ještě uvidíme, ale v podstatě jsem věděla, že je to můj Franz. Je mu jednak velmi podobný, jednak má v sobě i jeho křehkost, zároveň jeho sílu.

Špatně, produkce měla hodně práce. Město nám vyšlo vstříc, ačkoli víme, že to nedělá rádo.

Někde ano, aspoň si to myslím v případě Procesu. Mám pocit, že jeho základem je, že obžalovaný Josef K. není hned Franz Kafka, ale jeho otec Hermann Kafka. Během procesu se teprve Franzem stává. Což je cesta, kterou si Franz prošel. Zároveň se na ní stal tragickým způsobem osamělý. Podobný je i v mém filmu. Nejdříve živelný, vitální, postupně z něj lístky opadávají.

Měl složitou povahu, ovšem tohle k ní pevně patřilo. Němci na něj při pobytu v sanatoriu koukali jako na pražského Žida, Čechoslováci v něm viděli německého Žida. Jeho dílo bylo navíc známé jen úzkému literárnímu kruhu, německému. Čechoslováky nezajímal, prožívali euforii ze svého státu. Poté přišla 2. světová válka, holokaust, stalinismus…

Kafka byl roky vnímán jako buržoazní zvrhlík. Rehabilitace jeho díla přišla v 60. letech, mimo jiné díky zmíněnému Kunderovi. Konference o něm v něčem odstartovala Pražské jaro… No a přišli Rusové. Kafka měl zase nálepku buržoazní zvrhlík.

Myslím si, že má s touhle generací hodně společného. Jde o určitou hlubokou lidskost spojenou s poruchou spektra. Ta se odrážela v jeho chování, pocitech. Nejraději komunikoval skrz dopisy, stejně tak jako nynější mladí používají sociální sítě nebo e-maily, on psal své vzkazy na papír. Psaním řešil své problémy.

Když to vyjde, měla bych natáčet další film o spisovateli. Tentokrát by to měl být Polák, Jerzy Kosiński, autor Nabarveného ptáčete. Mám skvělý scénář, uvidíme, zda se film natočí. Situace v Americe je zvláštní. Dějí se tam divné věci, což vše komplikuje. Mám pocit, že se vrátil mccarthismus.

Všude to je dost na ho.…, upřímně řečeno. Hnědá vlna stoupá, ani liberální demokraté nejsou alternativa. Mluví stejně jako fašisté, populisticky, včetně nenávisti k uprchlíkům, homosexuálům, ženám, tohle vyhrává volby.

Je to jako ve třicátých letech, když politický mainstream převzal fašistickou agendu. Nabídl diktátorům „červený koberec“, stejně jako Trump Putinovi. Musela být válka, aby si lidi uvědomili, že nebudou-li bojovat proti zlu, mohou zemřít v koncentračních táborech.

Těžko říct. V případě Hranice nám velmi k úspěchu pomohl prezident (Andrzej Duda), který ji velmi hnusně napadl. Poláci byli na film najednou zvědaví, chtěli vědět, o co jde. Prezident se svými lidmi nám zkrátka udělal reklamu zdarma.

Celé to vysvětlím tím, že začnu popisem rodičů. Otec byl Žid. Spáchal sebevraždu, když mi bylo 13. Nikdy o svém židovství nemluvil, ani o rodině, která zahynula skoro celá za holokaustu. Ani jsem tehdy nevěděla, jak se předci jmenovali. To mi mnohem později vyprávěla až teta, jeho sestra, která jako jedna z mála válku přežila.

Naopak matka o židovství mluvila hodně, ač Židovka nebyla. Za války, jako dívenka, zachránila mladého Žida, židovskou rodinu. Zúčastnila se varšavského povstání a tohle ji lidsky zásadně formovalo. S kamarádkou si slíbily, že pokud přežijí, najdou si židovské manžele a udělají židovské děti, což nebyl nejlepší důvod k manželství.

Přesně tak. Navíc se ty jejich židovské děti rodily do antisemitistické země, do Polska, které po válce vůči židům ještě přitvrdilo. Pamatuji si, jak stojím na dvoře, děti na mě řvou: špinavá Židovko. Nechápala jsem to, nežili jsme doma ve víře.

Ptala jsem se matky, co to má znamenat, jak se mám chovat, bránit. Odpověděla: musíš být na židovský původ hrdá. Já to nechápala. Další odpovědi na mé dotazy byly v rovině „čísel“: zemřelo tolik a tolik lidí, byl holokaust…

Své židovské kořeny jsem našla až spoustu let nato, ve Francii, kde mám židovské kamarády. Ti mi víru přiblížili v rámci oslav, akcí. Pochopila jsem, že moje židovství není vyloučení z většinové společnosti, že naopak já mohu být součástí komunity, být v ní šťastná. Antisemitismus mě provází odmala, musela jsem se s ním naučit žít, uchopit ho. Mění se v čase. Je znovu na vzestupu, kvůli Gaze.

Je to velký problém. Nenávist, kterou rozpoutal Hamás, spustila ještě větší nenávist. Ta s sebou vzala potřeby pomsty a strach… Tohle se mě velmi dotýká. I proto, že zároveň rozumím, odkud se všechny emoce berou.

Vím, jak události část Židů vnímá, proč útočí na Gazu. Jenže taky vím, že nenávist vůči Židům stoupá s každým zabitým palestinským dítětem. Tohle je tragédie. V tomhle Izrael prohrál, už to nezmění. Prohrál bitvu o veřejné mínění, o světovou pověst. Nebýt Trumpa, kdo ví, kde by Izrael byl. A záviset na Trumpovi? To je přece strašné.