Josef Trojan: Ve Franzi Kafkovi se hodně vidím

Asi ano. Myslím, že každý v sobě máme kousek Kafky. Měl velmi komplexní osobnost. Nikdo dodnes úplně přesně neví, jaký ve skutečnosti byl. Někdo má pocit, že byl zádumčivý a depresivní člověk, jiní lidé především z korespondence usuzují, že byl společensky aktivní a vtipný. Každý má svým způsobem pravdu.

Kafku jsem začal na střední škole číst bez ohledu na to, že patří mezi povinnou četbu. Jeho nejslavnějšími díly jsem se pročetl až do jeho korespondence s Milenou Jesenskou nebo Maxem Brodem.

Původně jsem ho četl proto, abych byl zajímavý, úplně jsem mu nerozuměl. Postupem času se ve mně jeho díla uložila a později jsem je dokázal vnímat po svém, s určitou mírou pochopení. Před natáčením jsem tak jím byl zcela nabitý.

Paradoxně právě jeho Dopisy Mileně. Pro porozumění jeho osobnosti jde pro mě o jeho nejzásadnější dílo. Hodně se v něm vidím.

Z této korespondence jsou patrné Kafkovy určité charakterní rysy, které sdílíme. Třeba ve způsobu, jak komunikujeme a popisujeme věci, nebo v tom, co nás trápí.

Do určité míry jsem zklamaný byl. Na druhou stranu věřím Agnieszce a producentce Šárce Cimbálové. Rozhodují se pro dobro filmu a pro mě je jeho kvalita vždycky na prvním místě. Poté, co jsem viděl Idanův výkon, vím, že jejich volba byla naprosto správná.

Tentokrát jsem měl opravdu menší prostor. Nechal jsem se unášet situačním momentem, nepotřeboval jsem udržet pozornost tak dlouhodobě jako v případě postavy Jana Mikoláška v Šarlatánovi. Od tohoto natáčení navíc uplynulo pět let, od té doby jsem vyrostl lidsky i herecky.

Díky tomu jsem si víc věřil a věděl, že Agnieszka je dobrosrdečný a milý člověk. Ve svém přístupu je tvrdá a nekompromisní, ale vždycky ve férové rovině. Nedočkáte se od ní žádných podlostí. Toto vědomí ze mě setřáslo nervozitu, kterou jsem na začátku natáčení Šarlatána měl.

Byl za tím pragmatický a zároveň emotivní důvod. Uzrál čas na návrat do Prahy, kde jsem doma a mám tam rodinu. Cítil jsem, že potřebuji nový herecký impuls a znovu se věnovat natáčení, které mi začínalo dost chybět.

Odchod pro mě nebyl snadný. S vedením divadla jsme se ale rozešli v dobrém a budu rád, když naše spolupráce bude pokračovat jinou formou.

Ano, ale je to malinkatá úloha. Mám tam dva obrazy, mihnu se v nich jen na moment.

O jeho boji s virem HIV ten film vůbec není. Nepela není klasická biografie. Vypráví o hledání svobody jednotlivce, kterou komunistický režim bral. Ondrej Nepela chtěl být sám sebou a to v tehdejším Československu nebylo možné.

Nemyslím, že by pro mě bylo nezbytné ji zažít. Mí rodiče v ní vyrostli a během mého dětství o ní velmi živě vyprávěli, díky čemuž jsem ji dobře nacítil.

Řekl bych, že v obou směrech stejnou měrou. Musel jsem se naučit krasobruslit. Rád dělám věci pořádně, chtěl jsem se opravdu dostat do fáze, kdy bude střihů na mého dubléra co nejméně. Myslím, že to se povedlo.

Psychicky to bylo velmi náročné. Když hrajete hlavní postavu, musíte postupovat velmi citlivě, protože jste v podstatě neustále na plátně. Jakmile ztratíte koncentraci a neuhlídáte si, jak navazují dějové linky, na výsledku je to znát.