Arnošt Goldflam: Dospělí podceňují děti v tom, co zvládnou

Podle mých knih bylo dříve natočeno několik krátkometrážních filmů. S adaptacemi jsem přitom měl párkrát špatnou zkušenost, televize chtěla vytvořit večerníčky, pojala to ale ze špatného úhlu.

Už jsem ani nečekal, že by vzniklo něco povedeného. Díky tomu, že Pohádky po babičce produkoval Martin Vandas, s nímž se znám, měl jsem k projektu důvěru. Musím říct, že mě nezklamal. Měl jsem trochu jinou představu, přesto jsem byl spokojen.

Film vznikal v mezinárodní koprodukci, v týmu byli vedle Čechů i Slováci, Slovinci a Francouzi. Nebyla tak příležitost se do něj vrtat, o což tvůrci ani nestáli.

Právě ten jiný úhel. Různorodost obohacuje. Hlavní hrdina slovinského příběhu ani nevypadá moc česky, spíš jako Jihoevropan, což se mi líbilo.

Předem jsem nevěděl, které si vyberou. Zvolili si ty, které jsou trochu propojené postavami. Dalo se to klidně poskládat docela jinak.

Na natáčení jsem se zašel podívat. Doprovodila mě má manželka Petra, která původní knížku ilustrovala. Tím, že jde o loutkový film, se za den průměrně vyrobily čtyři vteřiny stopáže. Zrovna se rodila scéna se zahradou, kde zrají jablka. Byl jsem překvapen, že na tak malé ploše metru, metru a půl se rozkládala celá zahrada. To mě okouzlilo.

Děti jsou mnohem odvážnější než dospělí. Smrt pro ně asi není tak osudová, tolik ji neprožívají. Rodiče je často podceňují v tom, co po psychické stránce zvládnou. Někteří odborníci se diví, že se takové téma objeví v pohádce.

Pohádky léta čtu, mám je rád, sám jsem jich dost napsal. Mám nejspíš takovou dětskou duši. Má fantazie se od té dětské příliš nevzdaluje.

Někdo si to může myslet, já však ne. Někteří lidé se vyjadřovali i k tomu, že jsou v jednom z příběhů po nehodě hospitalizovaní rodiče malých dětí. V mé původní pohádce je to přitom drsnější, nákladní auto je zabije.

Mluvil jsem s dětmi, které film viděly. Žádné z nich nemělo připomínku, že by to na ně bylo moc. Opravdu snesou hodně.

Uvědomoval jsem si ji průběžně. Někteří z mých předků z otcovy i matčiny strany byli v koncentračním táboře, třináct příbuzných tam zahynulo.

U nás doma se o tom mluvilo, už od počátku mého života tak byla smrt ve vzduchu. Nepřipadala mi jako něco mimořádného. Když si navíc přečtete pohádky od bratří Grimmů, Andersena, orientální nebo ruské pohádky, smrt je v nich častá a někdy dost krutá.

Byly velmi podobné. Jedna tamní holčička se mě ptala, jestli by si mohla koupit loutku dědečka, která vypadá jako já a kterou jsem měl v ruce. Bohužel to možné nebylo, ona tak zesmutněla a mně jí bylo líto. Sešel jsem z pódia, zamířil za ní a nechal ji loutku alespoň podržet a pohladit.

Kolem nás se nakonec seskupilo několik stovek dětí a všechny si na ni i na mě chtěly sáhnout. Byl to krásný a nečekaný moment. (Replika loutky se 14. listopadu dražila skrze online aukci, výtěžek poputuje na podporu Poradny Vigvam – pozn. aut.)

Znal jsem se se známým americkým, později německým autorem a režisérem maďarského původu Georgem Taborim. Jednou jsem s ním dělal rozhovor, když mu bylo asi pětaosmdesát let. Ptal jsem se ho, jaké má plány. Řekl mi, že by ještě chtěl vytvořit dvě divadelní inscenace, a nakonec jich vyjmenoval osm nebo devět. Viděl jsem, že když se člověk ponoří do vnitřního světa, přestane počítat s časem.

Také mám všelijaké plány, spíše bych ale chtěl psát než režírovat nějaké velké kusy. Na to už bych asi neměl dost sil, na něco menšího ale určitě ano.

Nedávno jsem hrál v německém filmu starého Žida. Měl jsem radost, že mě oslovili. Moc rád bych si ještě zahrál nějakou pohádkovou postavu. Další sny nemám, protože nevím, jak dlouho vydržím.