RECENZE: Pohádky po babičce vyprávějí s citem o ztrátách

Pohádky po babičce vznikly podle knihy Arnošta Goldflama O nepotřebných věcech a lidech. Po deset let trvajících peripetiích od prvotního záměru producenta Martina Vandase, aby režisér, výtvarník a animátor David Súkup natočil jednu pohádku jako krátký film, se na něm nakonec podíleli čtyři režiséři z Česka, Slovenska, Slovinska a Francie, vedle Súkupa Patrik Pašš, Leon Vidmar a Jean-Claude Rozec.

Rámec pohádek tvoří příběh tří sourozenců, kteří přijíždějí k čerstvě ovdovělému dědečkovi a vzpomínají s ním na babičku, která jim vyprávěla vlastní pohádky.

Smutný děda babičku nahradit neumí, a tak žezlo přebírá Zuzanka. Přesně jako babička vytáhne z jejího slamáku tři slova jako ingredience příběhu a vyprávěním bere své sourozence na cestu, která jim pomůže vyrovnat se se ztrátou blízkého milovaného člověka.

Téma smrti z toho důvodu prochází všemi pohádkami, tvůrci ho ovšem podávají podobně jako celovečerní snímek Myši patří do nebe Jana Bubeníčka velmi citlivě, aby ho mohly přijmout i malé děti.

Na rozdíl od Bubeníčkova filmu ale Pohádkám po babičce chybí více odlehčení v humoru a snaha o citlivost byla tak velká, že bohužel poněkud oslabuje pointy. Jako kdyby se tvůrci přece jen trochu báli, aby toho na děti nebylo moc.

To je však jediné, co lze filmu vytknout. Loutky v podání předních herců jako Viktor Preiss, Zuzana Kronerová, Pavla Beretová a další mluví srozumitelným dětským jazykem, divák může mít pocit, že pohádky opravdu vymyslela malá Zuzanka.

Vizuální stránka je nádherná. Loutkový film, který má u nás dlouhou a vynikající tradici, vydává díky talentovaným filmařům v Pohádkách po babičce to nejlepší, co ona tradice přinesla. Přitom je obdivuhodné, že se to podařilo u filmu, jehož čtyři části tvořili čtyři režiséři.

Češi v čele s Davidem Súkupem natočili pohádku o osiřelých dětech, Slovinci a Slováci další dvě pohádky, Francouzi zastřešující příběh ovdovělého dědečka. Podoba i hlas jeho loutky vychází z předlohy autora knihy Arnošta Goldflama.

Výtvarnou podobu dala půvabným loutkám Patricia Ortiz Martínezová, která je jako výtvarnice podepsaná i pod filmem Fimfárum - Do třetice všeho dobrého, na podobě zastřešujícího příběhu se podílel Rozec, i on však dostál jejímu určujícímu výtvarnému stylu.

Je třeba smeknout před všemi čtyřmi režiséry, že se neprosazovali jeden nad druhého nejen v podobě loutek, ale i v celkové, lehce melancholické, ale také velmi poetické atmosféře. V té vyniká líbezná zahrada, kouzelná chaloupka v korunách stromů i opeřenci na ptačím ostrově.