Režisérka Beata Parkanová: Hlídám si, abych nebyla směšná

Jsem introvertní spíš ve smyslu, že trápení či problémy víc řeším sama v sobě, než že bych je ihned sdílela s kamarády, přáteli. A co mě přimělo přihlásit se do konkurzu na ředitelku divadla? Sama Viola. Měla jsem s ní zkušenost, režírovala jsem pro ni inscenaci Jana bude brzy sbírat lipový květ. Zdejší prostor se mi líbí.

Viola není souborové divadlo, není tu stálých dvacet herců, o něž se musíte starat. Dělají se tady inscenace, na které si najmete tým lidí, kteří je chtějí zkoušet, žijou pro ně, mají na ně čas a chuť právě v danou chvíli. Viola funguje spíš jako kulturní prostor. Nebo já bych si přála, aby takhle fungovala.

Nelákalo by mě, ani bych si na něj netroufla. Ve Viole se dá dělat nejen divadlo, ale také hudba, čtení, slam poetry…, dává možnosti, co mě lákají zkusit. Samozřejmě vím, že má funkce obnáší praktické věci, ty bych měla zvládnout.

Koneckonců, když děláte filmy, jež jsou ve výsledku umělecké nebo autorské, tak cesta k tomu, než se objeví na plátně, trvá pět, šest let. Když to dobře jde. Během nich musíte jednat s lidmi, řešit praktické věci, rozpočet. V tom je má současná divadelní práce totožná. Vím, že není vidět, jenže bez ní se nikam nepohnete.

Vybral mi je osud. Bývá mnohdy prozřetelnější než já, akorát já to někdy nevnímám. Mířila jsem zrovna na FAMU, kde se volil vedoucí katedry režie. Byla jsem tam tehdy v komisi. A kamarád, redaktor v Revolver Revue, který zároveň učí na FAMU, mi tam dal tuhle knížku, že by se mi mohla líbit. Napadlo mě: Mno, tyjo, poezie, to zas bude něco na mě.

Právě že jsem nebyla její moc velkou čtenářkou. Byly to pro mě někdy těžko dostupné světy. Nedokázala jsem je obvykle otevřít. Doležalova knížka byla výjimka, přesně si ve mně našla místo. Cosi se ve mně s ní propojilo, zapadlo do sebe. Přišlo mi, že je to scénář, obrazy ze života.

Chtěla jsem je vidět, slyšet. Hned jsem věděla, že ty básně chci udělat na divadle, ač jsem nad něčím podobným do té doby nepřemýšlela. S tím do mého života přišla Viola. A od té doby se mi také pomalu otvírá svět poezie a je mi čím dál bližší.

Tohle jsem neřešila. Situaci ve Viole jsem znala. Dlouho jsem proto přemýšlela, zda mám do konkurzu na její vedení jít. Došla jsem k tomu, že by mě mrzelo, kdybych to neudělala. Věděla jsem přece, že mě klidně nemusí vybrat. V tu chvíli o vás rozhodují jiní. Zase ten osud. Možná. Ale obecně se nerada bojím dopředu.

Snažím se si to v životě nastavovat tak, že věci, které se nabízejí, zkouším. Nemám přepjaté ego, abych se cítila ukřivděná, když to nevyjde. Tohle vyšlo. A na rozdíl od svých předchůdkyň jsem po svém zvolení vedení divadla ihned rozložila mezi dvě síly. Sama jsem uměleckou ředitelkou a Pavel Vaněk je výkonný ředitel. Vést divadlo sama bych neuměla a nechtěla.

Řekla bych, že je to divák/divačka nad 50 let, je sečtělý, sečtělá. Vydrží poslouchat, zvládne těžší text a nepotřebuje, nevyhledává snadnou zábavu, televizní show… Jsou to divadelně zkušení lidé, kteří leccos viděli. Nemusíme jim snižovat laťku kvality. Mým úkolem je nyní otevřít Violu mladším ročníkům. Ukázat ji jako kulturní prostor, kde se dá strávit nejen večer, ale i odpoledne. U dobré knihy, u skleničky. Naší výhodou je právě propojení sálu s kavárnou.

Má osmdesát míst, čemuž odpovídá mimo jiné cena vstupenky. Snažíme se myslet i na ty, kteří moc peněz nemají, máme slevy pro seniory a pro studenty. Ovšem o moc níž jít nemůžeme. Jsme malá scéna. Neuživí nás ani vyprodaný sál. Abychom mohli fungovat, ekonomicky vše utáhli, potřebujeme i granty, občas podporu mecenáše, jenž se podílí na financování představení.

Tak čtyři, víc není ani z ekonomických důvodů rozumné. Celkově bych si přála, abych si já, nebo kolegové vybírali texty pro dva až tři herce. Jinak to pro Violu vážně nedává smysl.

Velké, titulní rozhovory s herci nebo režiséry, mimo jiné s Lenkou Vlasákovou, s Martinem Hofmannem, Jiřím Dvořákem, Hynkem Čermákem… Bylo mi tak 22, 23 a oni na mě byli vesměs milí, i když jsem taky zažila typické herecké móresy.

Ano.

Právě začíná zkoušet David Jařab inscenaci PSYCHOdrama s Elizavetou Maximovou v hlavní roli. Je to monodrama, pro Elizavetu velký a krásný úkol. Ale ona je úžasná a pracovitá herečka a zvládne to. Těším se velmi. Premiéra bude v dubnu. Mě na podzim čeká představení o básnířce Vladimíře Čerepkové (1946-2013).

Ve Viole začínala, je s ní spjatá. A zase jsme u osudu. Objevil ji Lubor Dohnal, filmař, který pro potřeby svého filmu sháněl dětský domov a děti z něj. V jednom, který procházel, ho upozornili na Vladimíru, na to, že píše.

Pomohl jí pak vytáhnout básně na veřejnost. Já jsem se zase k němu kdysi hlásila na FAMU, na scenáristiku. Je taky dramaturgem mých filmů. Má zkrátka talent najít v jiných jejich nadání. S Vladimírou byli následně kamarádi. Její básničky jsou plné subjektivní imaginace.

Rozkoukávám se. Scházím se s těmi, s nimiž se Vladimíra znala a kteří znali ji. Poslouchám. Snažím se jí nacítit. Nechci dělat večer na téma vzpomínáme. Kde se narodila, kdo to byl…, si během vteřiny vygooglíte. Můžete se podívat, poslechnout si o ní. Chci si k ní najít jinou cestu. Uvidíme, kam mě zavede…

Jde to, protože jsem s tím počítala už v době, kdy jsem se na post ředitelky Violy hlásila. Měla jsem podmínku, že chci stíhat další projekty. Jinak na Medvědy, můj čtvrtý celovečerní hraný film, jsme dostali grant z fondu kinematografie, teď čekáme na slovenský a slovinský fond. S nadějí, aby aspoň nějaký vyšel. Pak budeme hledat peníze v krajích, v televizi… Je to běh na dlouhou trať. Ale já jsem dobrý běžec na dlouhé tratě, jen Medvědi nyní potřebují šťastný zásah osudu, což je u artových filmů běžné.

Jde o pět povídek, které spojuje věk hlavních hrdinek kolem 35 let. Každá je jiná, což mi nabízí možnost upozornit na mimořádně silnou generaci hereček mezi 30 a 40 roky. Každá z nich bude vyprávět svůj vlastní příběh a spojuje je téma špatně nasycené touhy po blízkosti… Vidíte, vážně si nedávám snadné úkoly. Po poezii v divadle chci dělat povídky ve filmu, které musí držet při sobě, aby se celek nerozpadl. Nevíte náhodou, proč si dávám těžké úkoly?

Nevím. Možná si myslím, že by se mi stalo něco hrozného, kdybych si dala lehké úkoly. A možná lehké úkoly neexistují. Nebo mě to prostě baví a zajímá.

Medvěd je zvíře, co potřebuje blízkost, a když se cítí zraněný, zaútočí. Myslím, že to je hezká metafora pro lidská zranění. Každý z nás potřebuje blízkost, sdílení, bezpečí. Jenže naše zranění nás často vedou k tomu, že místo žádosti o otevřenou náruč zaútočíme. Nebo utečeme.

Slíbila jsem hercům, herečkám v hromadném e-mailu, že je nakoukám. Jenže divadelní život vede k workholismu. Do práce přijdete třeba v deset, a kdybyste měla skončit po odehraném představení, je půlnoc. První tři měsíce se Viole věnuju naplno, i o víkendech, zároveň o sobě vím, že musím mít i čas na sebe. Jsem sice zvyklá trávit šestnáct hodin denně na natáčení, ale to nejsou tři měsíce v kuse.

Ne. Jsem z rodiny, kdy jsme se vždycky smáli a báli být členem, členkou čehokoli a mít funkce. Je to i pozůstatek příběhu dědy a babičky, kteří nechtěli být ve straně. Ředitelka Violy je tedy má první funkce v životě.

Docela jsem si to s rodinou vyříkávala. Babička, děda ani máma už sice nežijí, ale povídáme si každý den. Nebo se mi o nich zdá. S mámou jsme si vždycky dělaly srandu z mužů, kteří se představovali svými tituly. Když se nám někdo představil jako inženýr, říkali jsme mu pak významně „inžinýr“ a přišlo nám to směšné. Tak si hlídám, abych nebyla směšná teď já. A moji blízcí to hlídají se mnou.

Postavila jsem si na stůl vázu s živou kytkou. Potřebuju, aby mi bylo v prostorách, kde jsem, dobře. Já tak i píšu, mám to tak doma. Pohybuju se bytem, v němž jsou záchytné body krásy. Tak jsem si dala záchytný bod v podobě živé květiny ve váze také ve Viole.

Ono to není tak, že bych se pozici ředitelky smála, vysmívala se jí, stejně tak jsem třeba režisérka, scenáristka. Jen mi to přijde vlastně normální, ať už se pohybuji v divadle, píšu či režíruju. Práce. Světy, které si k sobě přitahuji tím, kdo jsem… Nicméně na e-maily běžně odpovídám: Děkuji srdečně, Beata.

Uvidíme, ale chtěla bych to zkusit proměnit. Možná ta sázka na jistotu i odráží strach poznávat, zkoušet nové možnosti, čelit tím zklamání. Přála bych si na tomhle svém strachu víc zapracovat. Jen musím správně rozpoznat, vyhodnotit, kde je má volba daná strachem poznávat cosi nového a kde jistotou, že to, co je prověřené, je nejlepší. Třeba Jenovéfa Boková je moje jistota, tu bych si ráda nechala, když mě bude chtít.

Ve všem. Lidsky i profesně. Hraje i v inscenaci Jana bude brzy sbírat lipový květ, hrála ve všech mých filmech. Je to člověk, kterého si chci uchovat. Umělecké napojení u nás probíhá beze slov. Když něco chci, udělá to dřív, než jí to řeknu. Umí ze mě odečítat, já z ní také odečítám. Proč bych se téhle spolupráce vzdávala, když funguje?

Na druhou stranu vážně vím, že by mi „otevření světu“ prospělo. Přeju si potkávat talentované, vzdělané, zajímavé lidi, s vášní pro svoji práci a pro rovný, zdravý život. Hledám v sobě v tomto směru odvahu.

Věřím, že ano. Jak pro mě, tak pro divadlo. Čeká nás mimo premiéry komorní recitál Báry Basikové a slam poetry večer. Přeji si zkusit spolupráci s Magnesií Literou, aby třeba nominovaní mohli u nás číst své texty, představit je čtenářům, potkat se s nimi. Jsme v centru Prahy. Naší výhodou, jak jsem říkala, je bar propojený se sálem. Jeviště tak není „oddělené“. Můžeme nabídnout blízkost, setkání.

Zrovna Jenovéfa a David Matásek si rádi dají po představení jedno pivo a povídají si. Diváci, když najdou odvahu je oslovit, zjistí, že jsou vděční za zpětnou vazbu. Sami jsou pak spokojení, že s nimi mluvili, že svůj divadelní zážitek proměnili i v lidský. Podobné sdílení zážitků, emocí je pro mě v životě zásadní.