Vítěz ceny Magnesia Litera Miloš Doležal: Litera je i pro mou ženu

Co pro vás znamená ocenění Magnesia Litera?

Velice mě těší a současně ho chápu jako cenu pro mou ženu Janu, o které oceněná knížka je. Já byl jen ten, který v šíleném stavu po její náhlé smrti cosi zapisoval.

V básních oslovujete Boha. Jste tak věřící, nebo je to básnické gesto?

Není to žádné gesto. Věřím, že svět je stvořen a život není náhoda, že má hluboký smysl. Ale někdy nerozumím Stvořiteli, proč tak nekompromisně, až tvrdě zachází se svým stvořením.

Nemyslím teď jen na smrt mé ženy, ale na řadu nevinných lidí, kteří přišli o život nesmyslně, krutě. Co oběti holocaustu a další masové vraždění? Jak může převážit zlo nad dobrem, které si osedlává lidi? Svět v sobě nese řád, je stvořen velikou sílou a nekonečnou energií, ale současně je ta síla tajemství, šifra, které nerozumím.

Uvázl mi v hlavě váš verš o lípě hučící óm. Zajímáte se o východní duchovno?

Zajímají mě všechna náboženství, židovství i východní spiritualita. A ta lípa, která skutečně stojí u nás na samotě, hučí podivuhodným, skoro spirituálním hudebním motivem, když ji obalí tisíce včel.

Také ve svých básních rád používáte květiny, stromy. Jste bytostně venkovský autor?

Pocházím z Vysočiny, bydlím v krajině, v domě se zahradou a sadem. Od dětství mám k tomu kraji bytostný vztah. Je mou nejvlastnější potřebou být v té krajině ukotven.

Stromy a květiny tomu dávají nejen barevný odstín, ale i duchovní rozměr. Chápu je nejen jako zelené věci, ale pro mě jsou stromy živé bytosti. A zvlášť miluju polní květiny, které jsou skromné, a přitom velice vitální, pokorné a často léčivé.

Kdo vás zajímá ze současných autorů?

Upřímně řečeno, sleduju v poslední době víc polskou literaturu než českou. Mám tam řadu přátel, autorů a tvůrců, generačních druhů, s nimiž jsem si bližší. Skvělý polský spisovatel je třeba Andrzej Stasiuk, z českých bych jmenoval třeba Petra Placáka, Jáchyma Topola.

V polské literatuře vnímám silnou básnickou a spisovatelskou střední generaci. Stasiuk je autor, který umí vyprávět, je silně ovlivněn Bohumilem Hrabalem, který je pro mě dost zásadní autor.

Také bych rád jmenoval Josefa Kroutvora, esejistu, básníka, historika umění. To je takový můj mistr, který mě mimo jiné ovlivnil v tom, jak je důležité více vnímat středoevropský region a umění tohoto území, v pojímání geopolitického prostoru a jeho historie jako něčeho svébytného a jedinečného. Tady se v dramatické i inspirující koexistenci střetávaly různé kultury, německá, židovská, česká, mělo to zvláštní napětí, sílu a nadčasovost. Kafka, Hašek, Mahler, Hrabal i Ota Pavel jsou světoví autoři pocházející z tohoto podhoubí.

Co současné české literatuře chybí?

Chybí mi v ní vypravěčské umění, schopnost vyprávět silné příběhy s básnickým nasazením a sugescí.

Dlouhodobě se zabýváte případem římskokatolického kněze Josefa Toufara. Čím vás fascinuje?

Zajímám se dlouhodobě o československou historii, pracoval jsem dlouhá léta v Českém rozhlase a autorsky se podílel na dokumentech z období války a padesátých let. Hledám příběhy, které nejsou vůbec či pořádně uchopeny a nějak se hlásí o slovo. To byl i případ Josefa Toufara.

Důležité je, že z Vysočiny, tedy Toufarova kraje, pocházím. Od devadesátých let jsem se jím zabýval jako student žurnalistiky, tehdy ještě žila řada důležitých pamětníků. Mohl jsem zaznamenat jejich svědectví. Prvním výstupem byla v roce 1992 diplomka na toto téma.

Ten příběh se se mnou táhne dlouhá léta, ale teprve po roce 2000, kdy se otevřely archívy, jsem mohl propojit nasbíranou paměťovou linku s archívní a vytvořit plastický obraz. Příběh je to nesmírně silný. Je krutou metaforou, ostře řezaným obrazem toho, kterak totalitní systém zachází s jedinci. Zvlášť s těmi, kteří jsou autoritami.

Totalitní systém zničí nejdřív elitu, učitele, umělce, lidi, kteří mají charisma. Toufar byl oblíbený kněz, sympatický chlap, který se staral nejen o farnost, ale o celou obec. Nerozlišoval mezi věřícími a nevěřícími. Byl to nevinný člověk, kterého estébáci unesli, nasadili mu masku zločince a vyžadovali falešné přiznání. Protože se nepřiznal, neměl ostatně k čemu, tak ho postupně zavraždili. A ještě po smrti, kdy jeho zmučené tělo zahrabali pod jiným jménem, se ho snažili dehonestovat.

Je to příběh oběti českého komunismu a současně jsou v něm přítomny zvláštní tajemství a napětí. Něco, co se nedá racionálně vysvětlit. To je další rovina příběhu, onen pohyb křížku.

Za Toufarovu smrt nebyl, až na jednu výjimku, nikdo potrestán…

Na jeho smrti se podílelo vícero lidí. Přímo sedmičlenná Instruktážní skupina StB a další vyšší důstojníci. Hlavně do toho byli zapojeni ministr Čepička a prezident Gottwald.

Gottwald udílel rady, jak s ním mají zacházet a kdy potřebuje přiznání. Viníků s rukama od krve je v této kauze spousta, a přitom byl za to v devadesátých letech odsouzen pouze velitel skupiny, příslušník StB Ladislav Mácha. Byl odsouzen ke dvěma letům, a nakonec si odseděl necelý rok a byl z takzvaných zdravotních důvodů propuštěn.

Já na ty soudy chodil. Jako svědci tam vystupovali viníci, například Máchův nadřízený estébák Košař, ten tam vystupoval jako utajený svědek. Je to jeden z kostlivců ve skříni tohoto národa. Nevyřešená minulost.

Bylo pro vás důležité, aby byly přemístěny ostatky do Číhoště?

Ano, nešlo ale o fetišismus. Nalezl jsem farářovu poslední vůli, ve které si přál být pohřben v Číhošti. O to usilovala ostatně dlouhá léta jeho neteř Marie Pospíšilová, kterou jsem dobře znal. Byla to prostá venkovská žena, ale nebojácná a silná. Usilovala o to ještě v devadesátých letech, ale marně.

Měl jsem potřebu navázat na její práci. Dohledat dokumenty, nalézt místo zahrabání těla, pomoci při exhumaci a pohřbít ho jako člověka v Číhošti, jak si přál. To se nám, skupině lidí, kteří jsme se v tom angažovali, včetně Toufarovy rodiny, v roce 2015 podařilo.