Příběh nespoutané básnířky: Z Vladimíry Čerepkové muži šíleli

Matka ji nezvládala, tak šla z jednoho pasťáku do druhého. Čtyřikrát skončila na psychiatrii, třikrát se pokusila o sebevraždu. Krátce zazářila na prknech Violy a po sovětské okupaci emigrovala do Francie. Tam prožila skoro čtyřicet let, aniž se namáhala učit francouzsky.

V Čechách zmizela z očí i myslí, dokud její osud nepřipomněla v roce 2014 novinářka Alice Horáčková v knize Vladimíra Čerepková, beatnická femme fatale.

„Nikdy jsem nikoho takového nepotkala. Seděla jsem v Paříži v jejím bytě a fascinovaně pozorovala, jak Vladimíra zpívá, pije a proměňuje skutečnost v poezii a naopak. Byla to vědma a čarodějnice, ale taky v sobě měla kus zraněného dítěte. Naskočil mi verš, který napsala v šestnácti: Mám velké zuby a těma se musím všude prokousat,“ vzpomíná na setkání publicistka.

K autorizaci rozhovoru, který se tehdy protáhl až do rána, už nedošlo, Vladimíra zemřela.

Alice se poté setkala s řadou lidí, kteří básnířku znali, objížděla archivy i pasťáky a postupně se začal vynořovat obraz nesmírně talentované, ale nevyrovnané ženy, žijící na plné pecky ze dne na den, bez domova a zaměstnání, jen díky podpoře přátel - zejména mužů…

Na svět přišla 4. února 1946. Otec není v rodném listě Vladimíry uveden, sama o něm šířila různé mýty: jednou to byl statečný inženýr, podruhé herec, cikán. Ve skutečnosti šlo zřejmě o sovětského důstojníka Vladimíra Borisova, který přišel do Čech na konci války s Rudou armádou a brzy od rodiny utekl. Matka Lydie Švehlová o ni také moc nestála, a tak vykořeněné děvčátko hledalo lásku u zvířat.

Chodila venčit cizí psy, lezla s partou dalších zanedbávaných holek po stromech ve vršovických parcích, pokukovala po klucích, občas ze sportu - a někdy i z hladu - kradla v obchodech. Začala si barvit vlasy načerno, takže ve dvanácti letech vypadala na patnáct. Domů se vracela čím dál později, přespávala po známých. Chodila za školu. A skončila v pasťáku.

Diagnostický zápis Vladimíru charakterizuje jako nezdrženlivou, těžko ovlivnitelnou psychopatku se sklony k hysterii. „Je trestuhodně nepořádná, vůči učitelům drzá. Tvrdošíjně lže. Umí si získat dospělého pozorným a uctivým chováním, propadá však vrtošivosti a snaží se bezohledně prosadit okamžité choutky. Toulá se v sadech, kde byla několikráte viděna se staršími chlapci pochybné pověsti. Proto byla na žádost SNB prohlédnuta i na dětské gynekologii, konstatuje.

„Každou noc se mi zdálo o matce, každé probuzení bylo marností, každé ráno jsem viděla dvacet postelí a dvacet rozespalých tváří, ani jedna se nepodobala tváři mé matky! V myšlenkách jsem se pomalu zřekla kamarádek, zříkala jsem se jednoho psa po druhém, chtěla jsem být u maminky a chodit ráno pro mléko. Bylo to, jako když mi v těle taje led. A roste dravá ryba,“ popsala Vladimíra své dospívání v básni, kterou Alice objevila v autorčině pozůstalosti.

Zoufalství řešila útěky. „Svoboda voněla ze stromů a dala se jíst z ukradených třešní. Jdu parkem pomalu, usedám na kraj trávníku, vyklepávám si z bot kamínky. Život je strašně krásný. Přede mnou je dlouhá ulice, tichá a bledá za svítání. Voní asfaltem a pískem. Nechci myslet na budoucnost, nechci ani dojít konce této ulice, došla bych tak ke konci ukradené svobody,“ popsala jeden z nich.

Roku 1961 ukončila Vladimíra základní školu a nastoupila jako malířka porcelánu na učňák ve Staré Roli. Utekla po čtvrt roce. Pracovala jako servírka, pak ve zlatnictví, v papírnách, jako uklízečka. Nikde nevydržela déle než pár týdnů, což byl v Československu, kde existovala pracovní povinnost, problém.

Táhlo jí na šestnáct let a chytla se starších holek, které ji zřejmě nutily k prostituci po hotelech. Na jaře 1962 skončila opět v pasťáku, tentokrát v pražských Hodkovičkách. „Mezi dalšími pacientkami to byl mimořádný zjev. Už na první pohled vypadala jinak než ostatní: nosila liják dlouhých, černých neupravených vlasů a připomínala Viktorku z Babičky. Divoká lesní ženka, která nedůvěřovala lidem,“ vzpomínal psychiatr Zdeněk Kalvach.

Pak do pasťáku přišli točit dokument Tomáš Škrdlant a Lubor Dohnal, studenti druhého ročníku katedry režie na FAMU. A vychovatelka jim dala přečíst Vladimířiny básničky. „Byly neuvěřitelný… Jako když se potkáte s nějakým zázrakem. Já si říkal: Do řiti, to je asi ta největší poezie, kterou jsem za svůj dospělej život zažil!“ vzpomínal Lubor Dohnal.

Po dvou pokusech o sebevraždu skončila Vladimíra v Bohnicích, odkud ji koncem roku 1962 přesunuli do Domova výchovy mládeže v Nejdku. Dívky tam musely pracovat v česárnách vlny. Když některá utekla, ostříhali ji po návratu dohola a na týden zavřeli na samotku. Praktikovali tělesné tresty. Vladimíra se pokusila o sebevraždu potřetí.

„Když kolem sebe vidím blbost a prázdno, zdá se mi potom, že nemohu nic jiného dělat než tímto způsobem demonstrovat,“ napsala Luborovi, který se do ní zamiloval. To už probíhala akce na záchranu nadané dívky.

Tomáš s Luborem ukázali její básně Františku Hrubínovi, přimluvil se i Jiří Šotola. Propustili ji z pasťáku a orgán péče o mládež došel nakonec k závěru, že se „svými básněmi stala platným členem naší společnosti a že dala společnosti mnohem více, než kdyby pracovala jiným způsobem“. A zrušil ochranný dohled.

V té době už Vladimíra patřila - spolu s Václavem Hrabětem a Inkou Machulkovou - ke kmenovým autorům nové Poetické vinárny Viola, kde se scházela mladá pražská bohéma. Ještě jí nebylo ani sedmnáct let a její hvězda strmě stoupala. České i zahraniční časopisy otiskovaly její verše. Mladý filmař Juraj Jakubisko o ní natáčel dokument. Byla okouzlující, v některých okamžicích zcela úchvatná. Nesmírně dobrosrdečná, v afektu však naprosto nelítostná.

„Strašně nahlas se smála a hodně pila. Rumy. Ty erotické zážitky, to bylo něco neuvěřitelného. Vždycky chtěla, abych křičel nahlas, co děláme. A jelikož jsem byl stydlivý, tak křičela i za mě,“ vzpomínal Juraj Jakubisko.

Vladimíra se zamilovala do uměleckého šéfa Violy Jiřího Ostermanna a ten se s ní pokusil žít, přestože obvykle dával přednost mužům. Okouzlila Ludvíka Hesseho, šéfredaktora časopisu Divoké víno. Obdivovali ji mladičký Jindřich Mann, jehož prastrýc Thomas dostal Nobelovu cenu za literaturu, i jeho otec, spisovatel Ludvík Aškenazy. Ten dokonce básnířce dopomohl ke stipendiu ze Svazu spisovatelů.

„Nemusela do práce, nemusela do školy, nemusela nic. Byla v tý době naprosto svobodnej člověk, jeden z mála. A podle toho se i chovala. Nikdo ji nemohl usměrnit, a myslím, že se o to ani nikdo moc nesnažil. Žila z toho, co jí kdo dal, nepřemejšlela o zítřku,“ vzpomínala překladatelka Sylva Šubrtová.

V únoru 1965 byl vyhoštěn z Havany americký beatnický básník Allen Ginsberg. Honoráře od časopisu Světová literatura a tantiémy z Violy mu zajišťovaly příjem, a tak se rozhodl, že je v Praze rovnou utratí. Setkal se přitom i s Vladimírou. Nejslavnější dny Violy však pomalu končily.

V březnu 1965 se nešťastnou náhodou otrávil svítiplynem básník Václav Hrabě. Bylo mu čtyřiadvacet let. „Ten večer nás u něj bylo víc. Seděli jsme, pili a potichu si notovali nějaký písničky, protože vedle spal jeho malý synek. Bylo to hrozně příjemný. Odcházeli jsme tak ve dvě ráno. Jak jsme odešli, tak si dal mlíko na plyn a usnul. A to mlíko přeteklo a uhasilo plamen, takže syčel jenom ten plyn,“ uvedla Vladimíra v rozhovoru s Alicí.

V dubnu 1965 se poprvé vdala. Vzala si zvukaře karlínského divadla Oldřicha Blechu. Rozvedli se o rok a půl později „pro nepřekonatelný odpor“. To už žila s charismatickým Bolivijcem Juanem Fernandezem, který v Praze studoval novinařinu.

Provdala se za něj, zahýbala mu, on ji bil a žárlivě pronásledoval. „Vladimíro, včera, když jsem přišel domů, věděl jsem, že se musím zabít. Pustil jsem plyn v kuchyni… Věděl jsem, že tebe ztrácím. Byl jsem tak skoro čtvrt hodiny. Nedělo se nic a já už věděl, že to není smrt pro mne. Zvednul jsem se, zavřel sporáky a šel spát. Sedím, píšu a zoufám. Podlehnul jsem tobě, jako jsem podlehnul životu, a nevím si rady s oběma,“ vyznal jí lásku v dopisu.

V srpnu 1968 vtrhla do Československa vojska Varšavské smlouvy a Vladimíra emigrovala do Francie. O rok později jí u nás vyšla první sbírka básní Ryba k rybě mluví. To už žila v Nanterre a později v Paříži s francouzským studentem rakouského původu Pierrem Helzelem.

„Je to hodný hoch, chytrý hoch, ale stojí za hovno jako všichni,“ napsala kamarádce z dětství Marii Benetkové. „Na Prahu se bojím myslet, to se mi začne stýskat… Nevím, mám sedět dál a pít laciné víno a jíst olivy, mračit se na sebe, vlídně rozmlouvat ubohou angličtinou s tím hodným Pierrem? Anebo se mám vrátit, pít pivo a bát se policajtů?“ stýskala si v dopise Marii.

Ve vztahu vyžadovala absolutní oddanost a Pierre to akceptoval, jen aby jí mohl být nablízku. „Byla to moje osudová žena. S Vladimírou to bylo absolutní naplnění… mnohem víc, než jsem si uměl představit. Měla v sobě světlou i černou magii, dokázala být totálně velkorysá i totálně zničit. Kdyby žila ve středověku, nejspíš by ji upálili,“ svěřil se Alici.

Manžel milence v Paříži vystopoval. Zpočátku chtěl Pierra zabít, nakonec se však spřátelili. Juan dokonce přijal peníze, aby v Praze zařídil rozvod, místo toho je však propil.

Vladimíra s Pierrem žili mezitím v komuně u Montpellieru. V zimě mrzli v ruinách bez koupelny a záchodu, v létě batikovali látky, poslouchali hudbu, koupali se ve vodopádech, experimentovali s muchomůrkami, hašišem a LSD. Konečně měla čas psát básně. Roku 1973 vydala v exilovém nakladatelství v Kolíně nad Rýnem sbírku Ztráta řeči.

Život v komuně ji brzy přestal bavit. „Kromě přírody, lesa, stromů, ptáků, ještěrek, fíků, trávy a hor mě nic netěší, protože tyhle radosti mně užírají jiné věci. Práce se zase mění v lopotu místo v radost, a potom jídlo - to strašné společné jídlo, kde si lidi koukají do talířů, kdo má víc,“ stěžovala si kamarádce Ince Machulkové.

Nakonec se vrátila do Paříže bez Pierra. „Začal jsem na ni strašně žárlit. Šla s každým, kdo se jí líbil, a já si myslel, že když může ona, tak můžu i já. To jsem se spletl. Ale nikdy jsme se úplně nerozešli. Vždycky věděla, že jsem její poslední jistota,“ podotkl.

Třetí knihu básní Extra dry silence vydala Vladimíra v roce 1988 v Paříži. To už žila tři roky s poslední velkou láskou svého života, Janem B., o dvacet dva let mladším německým studentem z dobré rodiny. A nadále udržovala kontakt s Pierrem.

„Mladej, pěknej, inteligentní, vzdělanej chlap, kterej se všeho zřekl kvůli Vladimíře. Navíc v té době už nebyla žádná krasavice, dost zmatronovatěla. On jí koupil byt, koupil jí barák a mezitím stihl vystudovat a stal se profesorem,“ nechápal jejich známý Lubomír Martínek. „Vladimíra Jana tupila stejně, jako tupila toho nebohýho Pierra. Oni se potom skamarádili, protože Vladimíru musel člověk snášet ve dvou.“

V Československu vypukla sametová revoluce a mnozí emigranti se vrátili. Vladimíra ne. V roce 1991 vydala bibliofilskou knihu Bez názvu. Žila v Paříži, léto trávila na staré venkovské usedlosti v Burgundsku. Dům koupil Jan, zrekonstruoval Pierre. A ona jej milovala. Tam také vznikla roku 2008 poslední sbírka básní Zimní derviš.

Juan měl už v Bolívii kupu dětí a zavedenou cestovní kancelář, když se s ním Vladimíra v roce 2009 konečně rozvedla. Opět to zaplatili Pierre s Janem. Místo svatby ji však Jan opustil. Nadále sice žila v jeho bytě a platil za ni účty, do Burgundska však jezdila už jen s Pierrem. Jana však stále milovala.

„V hlavě žiju pořád s tím svým milým, každou noc. A já ti řeknu, kde jsem udělala chybu. Já jsem zpohodlněla. Moje vina. Lítala jsem tady ve strašných trenýrkách, a to je v mým věku, uf, příšerný,“ svěřila se Alici.

To už se ale její čas chýlil ke konci. Měla rakovinu, trpěla rozedmou plic. Věděla, že umírá. V srpnu 2013 odjela s Pierrem do Normandie. „Do poslední chvíle se radovala z moře, vln, přístavu. Ještě dva dny před smrtí byla v dobré náladě, jen jíst už se jí nechtělo,“ vzpomínal Pierre.

Doprovázel ji ze schodů, když se mu náhle schoulila do náruče. Srdce jí přestalo bít. „Neupadla, chytil jsem ji. Umřela s pohledem do nebe, perfektně oblečená, umytá, vestoje,“ popsal věrný přítel. Pohřeb zaplatili s Janem společně.

Ve věku 67 let tak odešla ze života holka, kterou máma opustila. Navždy ji to poznamenalo, přesto nejkrásnější báseň věnovala právě jí: „Co to má znamenat moje maminko / vždyť já jsem pořád jenom miminko / postýlku kočárek pohádku před spaním / štěnice v noci rukou zaháním. / Návraty maminko hole jsou zlomené / návraty maminko jsou stromy raněné.“

V roce 2014 vyšla její poslední sbírka básní z pozůstalosti pod názvem Nabíledni prázdno. Strohých, úsporných, nadčasových. „Jak zbylo málo k vymýšlení, ze kterého povstal svět / závěrečná koupel je smrt,“ píše v jedné z nich. Té se ostatně nebála. „Já jsem nikdy nechtěla žít. Psaní je pro mě všechno. Naprosto všechno. Psaní mi umožnilo přežít,“ svěřila se Alici Horáčkové.