RECENZE: Ve Viole křehce o lásce, smrti a naději

Básník Miloš Doležal se ve sbírce vyrovnává se ztrátou své ženy, básnířky, herečky a pedagožky Jany Frankové.

Ve čtyřech desítkách intimních básní a zbásněných Janiných snů prochází vývojem od zoufalství a nářku přes reminiscenci svátečních i každodenních společně strávených chvil až po útěchu a naději, s níž vnímá ztracenou bytost v detailech krajiny, přírody, lidí i věcí, jež ho obklopují.

Jevištní adaptace i režie Beaty Parkanové toto směřování respektuje, a divák tak spolu s aktéry prožívá cestu od pádu na dno k opětovnému nadechnutí. Stěžejní roli má v inscenaci David Matásek. V civilním obleku, se střídmými pohyby a věcnou dikcí osahává Doležalova křehká i nepokorná slova s vnitřním zaujetím pro jejich význam i krásu.

Jeho projev nepostrádá něhu, ale Matásek svým typem vnáší na jeviště zároveň mužnost vyhýbající se úskalí sebelítosti a slzavosti, k níž by téma mohlo vybízet. Je to výkon dokonale souznějící s Doležalovým textem.

Citlivou partnerkou je mu Jenovéfa Boková jako ztělesnění milované Jany. Usazena na vyvýšeném místě splývá v bílých šatech s projekcí na posuvné polopropustné panely, za nimiž její postava občas mizí, ale diváci její přítomnost na scéně stále vnímají, stejně jako básník ztracenou Janu v okolním světě.

Boková občas přednáší Janiny sny, ale hlavně dotváří atmosféru inscenace hrou na housle. Těžko říct, zda je to kompozice Jana P. Muchowa, jež zní i z nahrávky, anebo její improvizace, ale s Doležalovou poezií tato hudba dobře ladí.

Jana bude brzy sbírat lipový květ není večerem, v němž by se diváci museli obávat smutku. Téměř každý z nás už někoho blízkého ztratil; a hodinka strávená s Doležalovou sbírkou v citlivém ztvárnění je cestou, jak se s touto ztrátou vyrovnat. Z veršů voní heřmánek s jasmínem, obilí, lipový květ a zní vítr, který vždy něco odnáší, ale něco nového i přináší. Ať už je to útěcha, anebo smíření.