RECENZE: Destruktivní síla Komuny v Činoherním klubu

Hra vznikla pro Vinterbergovu inscenaci ve vídeňském Burgtheateru a autor při psaní vycházel z vlastních zkušeností – v komuně v dánské Kodani vyrůstal a žil až do své dospělosti.

Později text hry přepracoval a natočil v Dánsku stejnojmenný film (2016), který uspěl i na německém filmovém festivalu Berlinale. Činoherní klub hru uvádí v české premiéře, další reprízy jsou naplánované na 6. 9. a 24. 9. 2025.

Dánský filmový a televizní scenárista a režisér Thomas Vinterberg stál spolu s Larsem von Trierem u zrodu filmařského hnutí Dogma 95, které se stavělo proti nadbytečným efektům ve filmu a prosazovalo především specifické technické požadavky na filmy vznikající v tomto duchu za účelem větší autenticity a emocí.

Vinterberg je ale také držitelem mnoha filmových cen včetně Oscara za snímek Chlast. Ostatně i ten má svou divadelní podobu, kterou v Česku s úspěchem uvádí Švandovo divadlo.

Prvním filmem, který ctil ducha manifestu Dogma 95, byl Vinterbergův snímek Rodinná oslava, který získal několik cen. Podle něj vznikla divadelní inscenace, kterou v roce 2006 v Činoherním klubu nazkoušel Martin Čičvák. Komuna je tedy druhým Vinterbergovým textem, jenž tato pražská scéna přináší.

Dogma 95 bylo ale příliš silným závazkem i pro samotné jeho strůjce. Nejenže oni sami ve svých filmech činili větší či menší kompromisy, po deseti letech na požadavky svého manifestu zcela rezignovali.

Při sledování Komuny v Činoherním klubu si na Dogma 95 divák může vzpomenout přinejmenším při pohledu na scénu. Ta je velmi prostá a po celé představení nedozná změn. Není to ale ani potřeba, celý děj se odehrává na jednom místě, v domě, který na začátku příběhu zdědí tříčlenná rodina.

Jsme přítomni v jeho hale či obývacím pokoji a o dalších prostorách domu, pokojích či ohništi důležitém pro jednoho z jeho obyvatel se jen mluví. Jediným výrazným, i když ze své podstaty neviditelným prvkem scénografie je průsvitná stěna, za níž se většina děje odehrává. Je symbolem toho, že obyvatelé komuny jsou trochu uzavření před světem, ale zároveň vstupem do komuny přistoupili na pravidla společenství, kde je každý ostatním na očích.

Vasil Fridrich a Lucie Žáčková ztvárňují ústřední manželský pár Erika a Annu, jejich dceru Freju hraje Josefina Marková. Architekt Erik nemá na dům dobré vzpomínky, žil v něm s despotickým otcem, ale Anna, novinářka či televizní moderátorka, v něm chce založit komunu.

Životem zdánlivě trochu unavený muž, od kterého toho v tuto chvíli moc nečekáme, jí to (vypadá to, že z lásky) umožní, pubertální dcery se nikdo moc neptá. Anna je v podání Lucie Žáčkové tím, kdo si - aspoň teď - z obou partnerů umí a chce více užívat života.

Komuna začíná ožívat, postupně přicházejí další a další její obyvatelé a velká část první poloviny představení stojí na tom, jak se ve své různosti střetávají.

Zaručený divácký úspěch proto mají vzájemné konfrontace usedlé mladé manželky se špatnými zkušenostmi z předchozího sdíleného bydlení (Ha Thanh Špetlíková), jejího manžela (Jakub Burýšek), který by se rád odvázal, kdyby mu to dovolila, Oleho (Václav Šanda), přidrzlého floutka s velkou zálibou v ohni a organizování všeho a každého, Virgila (Viktor Zavadil) s nedostatečným jazykovým vybavením a Monou (Markéta Stehlíková), která mu výpovědi všech ostatních tlumočí do jazyka, jímž vládne ona sama, ale Virgil nikoli.

Jejich seznamováním a střetáváním se vzniká sled divácky vděčných komických situací, které jsou ale z pohledu další části večera jen klidem před bouří.

Freja, která dosud neměla moc prostoru, potká nedopatřením v domě Emmu (Romana Widenková), studentku a milenku svého otce.

A zatímco v tradiční rodině jsou na řešení podobné situace většinou dva dospělí a jejich děti, v komuně je nevěra a možný rozpad vztahu najednou otázkou všech zúčastněných, neboť oni všichni tvoří právě onu netradiční a neformální rodinu.

Vasil Fridrich jako Erik zůstává věcný a nekompromisní, pro Lucii Žáčkovou přichází prostor ukázat na Anně destruktivní sílu komuny - nebo mezilidských vztahů, pokud se nevyvíjejí podle našich představ a plánů. A uchopí ho silně, odvážně a přesvědčivě.