RECENZE: Drama o lásce k otci i ztrácení sebe sama

Gazdíkovo pojetí se od francouzského i dosavadních českých zásadně liší přidáním bezejmenné postavy (On).

Děj Otce vypráví příběh starého otce Andrého, který se potýká s narůstajícím stařeckým zapomínáním, ztrátou schopnosti orientace v čase a prostoru a v neposlední řadě zapomínáním tváří svých blízkých.

Titulní postavu ztělesňuje dlouholetý člen souboru Jan Mazák. Jeho André je sympatický starý muž, který se ze soběstačného štramáka postupně mění v dezorientovaného bezbranného človíčka. Mazákův projev nabízí bezpočet rozmanitých hereckých poloh, které se vzájemně proplétají a gradují. Jeho herectví je zároveň naplněno lehkostí a křehkostí. Divák mu věří každé gesto, pohled i pohyb.

Další postavu představuje Andrého dcera Anne v podání Aleny Antalové. Z Anne vyzařuje nepodmíněná láska k otci a porozumění pro všechny jeho excesy.

Další postavy sekundují či rozbíjejí chronologii děje svými výstupy, opakujícími se situacemi, které matou diváka stejně jako Andrého klame jeho paměť.

Nastudování nabízí několik významových poloh. Publikum sleduje v přímém přenosu postupující nemoc, jak se vyvíjí a co s sebou nese pro pacienta a jeho blízké. Další rozměr vypráví o bezbřehé lásce dcery, která je ochotna obětovat vlastní život, soukromí i partnerský vztah pro člověka, který není schopen to docenit, protože se zmítá mezi minulostí, současností a fikcemi.

Scéna Emila Konečného vytváří prostor ohraničený bílými stěnami. Na začátku je v něm instalován nábytek, obrazy a další vybavení bytu. To však spolu s Andrého pamětí postupně mizí do provaziště, čímž se mění i místa děje.

Ve středu scény stojí velký jídelní stůl jako hlavní komunikační prostor. U něho celé představení takřka nehybně sedí již zmíněný On v podání pianisty Tonyho Marka. On se po celou dobu prakticky nehne z místa, pouze chvílemi „promlouvá“ tóny živé hudby.

Marko ji skládal na základě pocitů odrážejících jednotlivé situace a na jevišti ji hraje na klávesy skryté ve stole. Žánrově se jedná o zvuky, tóny a jazzové improvizace. Hudební složka v této podobě představuje jedinečný element podkreslující a umocňující celkovou atmosféru dění i emotivní rozpoložení hlavní postavy.

Celou inscenaci dokreslují civilní kostýmy Elišky Lapačové Ondráčkové. Ty svým stylem a barvou dokreslují charaktery jednotlivých postav.

Brněnské nastudování nabízí zajímavý exkurz do života současných rodin. Otevírá téma pomoci seniorům, kteří se potýkají s nemocemi a stářím, zaneprázdněných potomků i odborníků, kteří mají pomoc v popisu práce.

Divák odchází z divadla nikoliv zdeptán, ale obohacen o nové zkušenosti, pohledy i situace, které se před ním možná jednou objeví a bude se jim muset postavit.

První české nastudování Otce proběhlo jinak v Městském divadle Kladno, kde byl Otec uveden spolu s Matkou (druhá část rodinné trilogie Otec, Matka, Syn). V následujících letech se objevil na dalších domácích scénách.