RECENZE: Brněnská Divoká kachna jako živé drama o vztazích, křehkosti lži a nebezpečnosti vnucené pravdy

Českou premiéru uvedlo o čtyři roky později pražské Letní divadlo na Smíchově. Do Brna se Divoká kachna dostala roku 1903. V Českém prozatímním národním divadle v budově Divadla na Veveří ji tehdy nastudoval český herec a režisér František Zvíkovský (1867-1955).

Nyní se norský titul do Brna vrátil, opět na scénu Národního divadla, konkrétně na jeviště Mahenova divadla. V čele tvůrčího týmu stanuli dramaturgyně Marta Ljubková a režisér Jan Frič, kteří si nechali pro účely jejího nastudování opatřit novým, v pořadí pátým českým překladem Karolíny Stehlíkové.

Tandem Ljubková-Frič se pustil i do radikálních úprav Ibsenova textu. Látka byla zbavena dobových reálií. Bylo například pozměněno profesní či sociální postavení figur a jejich aktivit, včetně aktualizace jejich slovníku. Konkrétně se například z továrníka stal podnikatel, ze služky asistentka a podobně.

Spolu s modernizací dění a postav jde i výtvarná složka. Kostýmy Brňana (slovenského původu) Marka Cpina jsou stylizované v kontextu úprav díla. Jednotlivé postavy mají na sobě střihem, materiálem i stylem zcela odlišné, někdy až extravagantní kostýmy, které slouží k silnému umocnění jejich charakteristiky v nastudování. Dobově lze hovořit zhruba o období sedmdesátých až osmdesátých let minulého století.

Scéna srbského výtvarníka Dragana Stojčevského je prvním, co zaujme, když vstoupíte do hlediště. Jejímu středu dominuje velkoformátové plátno, které předěluje jeviště v půli. Divák má v průběhu hry možnost sledovat pouze dění mezi trámy instalovanými na podlaze přední části jeviště.

Během celého představení se scéna prakticky nemění a jediným hybatelem výtvarna jsou promítané živé detaily z dění za plátnem, kam herci průběžně odcházejí. Scéna se tak divákovi otevře teprve v závěru večera.

Děj nastudování Divoké kachny se točí kolem „pitvání“ jedné rodiny. Zatímco v původním dramatu vystupuje přes dvacet osob, v brněnském nastudování se objevuje pouhých devět. Každý z herců představuje zcela odlišnou polohu lidského charakteru a nutno říci, že se toho všichni aktéři zhostili obdivuhodně a na výbornou.

Jakési inscenační ozvláštnění reprezentuje představitelka čtrnáctileté Hedviky, dcery přítele podnikatelova syna – Hana Bartoňová. Zatímco její postava má s věkem přicházet o zrak, dvacetiletá hostující herečka z Divadla Aldente se potýká s Downovým syndromem.

Uvedená genetická porucha je spojována s lehkou či středně těžkou mentální retardací, kdy dospělý jedinec zůstává na úrovni odpovídající zhruba osmiletému dítěti. Tato reálná skutečnost je vsazena do děje brněnské hry.

Hanka jako Hedvika symbolicky představuje spontánní čistotu dítěte, které miluje svou rodinu (i divokou kachnu) a navzdory věku (ve hře) a postižení (v reálném životě) velmi citlivě vnímá a detekuje dění kolem sebe. Výkon Hanky Bartoňové je více než obdivuhodný. Mezi profesionální herce dokonale zapadá a funguje s nimi.

Ve hře průběžně zmiňovaná divoká kachna nepředstavuje pouze zvíře, ale zároveň také jakýsi symbol něčeho, co je drženo a falešně či opravdově milováno mimo své přirozené prostředí a životní fungování. Onou kachnou nemusí být pouze jmenovaný pták, ale také nejedna z postav.

Nové nastudování Ibsenovy Divoké kachny nastavuje pomyslné zrcadlo sociálně rozmanitým lidským osudům i otázkám milosrdných lží, s nimiž lze žít, a pravd, které dokáží „svléknout“ a vykuchat (stejně jako v inscenaci stahovaný a kuchaný králík) i do té doby fungující společenství.

Divoká kachna nabízí divoce pojaté provedení plné rozmanitých podnětů seskládaných do sunoucích se myšlenek i vizuálních obrazů. Své příznivce si najde zejména mezi fanoušky alternativních a extravagantních pojetí inscenování. Pro milovníky klasického divadla bude - ze všech výše uvedených důvodů - ale poněkud tvrdším oříškem.