Článek
Díky tomu, že Moravská galerie získala do svého archivu několik tisíc negativů autorky, bylo možné postavit expozici jako chronologické putování nejen po jejích milnících života, ale také po uzlových bodech naší historie.
Kurátor Jiří Pátek umístil hned u vchodu velkoformátový černobílý portrét fotografky s širokým úsměvem ve tváři. Jako kdyby nám tím chtěl ukázat, že tahle dáma nám své sympatie předávala prostřednictvím svého objektivu a chtěla ukázat, jak fungoval svět její doby.
Jestliže je autorka na informativním panelu charakterizována coby nejznámější osobnost naší dokumentární fotografie, je to popis její tvorby popsaný pouze v základním fundamentu. Mnohem více by jí totiž slušel termín výrazná představitelka humanistické fotografie. Slovo humanus, od kterého je termín odvozen, totiž znamená lidský. A snímky Dagmar Hochové lidské jsou.
Nejvíce patrné je to samozřejmě u jejího vlajkového tématu, totiž focení dětského světa. Nahlédnout do něj tak, aby i skrze sklo objektivu zůstal přirozený, není vůbec lehké. Autorka si to plně uvědomovala a usilovala o zachycení radosti i nezkaženosti dětí.
Tak jak je to na snímku Dvě na mostě (z cyklu Děti z roku 1959). Jsou na něm dvě dívky předškolního věku, které hrozí pěstičkami směrem k nám. Malé uličnice jako kdyby dospělačku s aparátem v ruce dokonale ignorovaly a dělaly si, co chtěly.
Ředitelka Galerie hlavního města Prahy Magdalena Juříková na otevření výstavy zdůraznila, že chápat Hochovou pouze jako autorku dětských snímků, by bylo příliš jednostranné. Výstava ukazuje, že její tvrzení se zakládá na pravdě.
Když se díváme na dokumentární fotografii ze srpnové okupace 1968, kterou pořídila z bytu na nábřeží, cítíme hlubokou symboliku. Za zamřížovaným oknem (mříž navíc evokuje kříž na hrobě) výhružně stojí na mostě skupinky ocelových kolosů. Vypadají jako stádo prehistorických predátorů čekajících na útok.
Ještě větší symboliku mají dvě momentky z pohřbu Jana Palacha z ledna 1969. Na jedné je vidět pohřební průvod se státní vlajkou a na druhém herečka Šejbalová a pěvec Haken nesoucí věnec k rakvi. Když poodstoupíme, zjistíme, že černé panely vypadají jako pohřební katafalk.
To jsou pouze některá témata, která výstava Dagmar Hochové přináší. Zajímavé jsou třeba i velký panel s portréty výrazných osobností kulturního a společenského života, každodennost reálného socialismu či vzpomínky na to, jak se v roce 1989 rodila naše demokracie.
