Muž, který kreslí ohněm. Plzeň zve na zajímavou výstavu

„Oheň je fantastická věc. Vždy se mi do kreslení pletl, mě to hrozně bavilo a baví,“ řekl Novinkám jednaosmdesátiletý multimediální umělec.

„Hrál jsem si s ním ještě před vstupem na akademii, už tehdy jsem měl nějaké propálené věci,“ připomněl s tím, že šlo o konec šedesátých a začátek sedmdesátých let minulého století.

„V té době se tam experimenty moc nepodporovaly. Tak jsem normálně maloval a k ohni se vrátil zase až po studiích,“ dodal.

„Kreslit se dá tužkou nebo právě ohněm. Používám třeba kovové raznice rozpálené nad plynovým hořákem, který mám v ateliéru. Ale využil jsem třeba i žhavý konec zapálené prskavky,“ vysvětlil výtvarník.

A co třeba cigareta? Doutník? „Taky. To bylo v určité fázi. Také se první kresby tohoto druhu jmenovaly Nedopalky, Propalovánky,“ konstatoval.

„Ohněm se dá vykouzlit cokoliv. Propálíte papír, stačí přidat pár teček a jsou z toho očička, kouká na vás medvídek. Popřípadě něco abstraktního. Jasně, taky se stane, že to ohoří nějak blbě. A pak se ale dílo ještě dá někdy zachránit, opálit tak, aby mělo svůj význam,“ podotkl.

Nedopalky představil už na své první výstavě. To bylo před skoro šedesáti lety, v roce 1966. Na současné plzeňské výstavě je neuvidíte, i když i ta jde hluboko do minulosti. Připravila ji Marie Klimešová, Svatoplukova žena.

„Říká se, že manželky svým mužům výstavy dělat nemají. Ale Svatopluk mi do toho nemluvil, je to můj výběr,“ sdělila autorka výstavy.

Kresba má za zásadní kumštýřskou disciplínu. „Nejde ošidit. Buď je dobrá, nebo je špatná. A dobrý umělec se pozná tak, že jeho kresby jsou působivé,“ poznamenala.

„Svatoplukův vztah ke kresbě je celoživotní, jeho první kresby tady ale nejsou. Začala jsem až rokem 1979 - období do roku 1984 bylo podle mne nejhorší fází normalizace a Svatopluk tehdy patřil k alternativní scéně. Poslední kresby jsou z letoška,“ zrekapitulovala.

I tak bylo z čeho vybírat. „Daly by se udělat ještě dvě tři výstavy a byly by úplně jiné než ta v Západočeské galerii. Pro tu jsem vybrala několik cyklů, které nejlépe umožňují porozumět jeho tvorbě. Inspirují se přírodou, literaturou, společenskými událostmi. Jeden vznikal třeba kolem revoluce, v letech 1989 až 1991. Jiné jsou inspirované našimi cestami, hlavně na sever,“ uvedla autorka výstavy.

Ostatně i název výstavby „Jen větrní duchové vědí, co mě čeká v záhybu cesty“ si vypůjčila z eskymácké poezie.

„Zpěv eskymáckého lovce svým způsobem charakterizuje tvorbu mého muže, Svatopluka Klimeše. Odkazuje k otevřenosti jeho tvůrčího přístupu, který se odehrává v riskantním dialogu s ohněm, ale především v trvalém pohybu, hledání, ve stále pokračující cestě,“ vysvětlila Marie Klimešová.