Hlavní obsah

Znásilnění vždy způsobí trauma. Oběti ho ale nenahlašují

19. 12. 2022, 4:19

Znásilnění je jeden z nejzávažnějších a nejvíce zraňujících trestných činů. Má obrovský dopad na psychiku oběti, a to často i celoživotní. Přitom ale kolem tohoto zločinu stále panují mýty, které přenáší vinu na poškozené nebo problematiku zlehčují. Proč tento sexuální trestný čin oběti v drtivé většině případů nenahlašují? Potřebujeme Istanbulskou úmluvu? A je znásilnění opravdu mírně trestané, nebo je to složitější?

Foto: Profimedia.cz

Ilustrační foto

Článek

Ročně je na policii oznámeno kolem 600 znásilnění. To je ale nepatrný zlomek z celkového počtu znásilnění, které se odehrají v ČR za rok. Podle výzkumu organizace proFem z roku 2021 ročně dojde až k 12 tisícům těchto trestných činů. Nahlášeno je tedy jen asi 5 procent znásilnění.

Objasněnost takových skutků se pohybuje okolo 60 procent. V grafu je vidět podíl nahlášených a objasněných znásilnění za posledních pět let.

Z případů, které se dostanou před soud, je odsouzeno ročně kolem 200 pachatelů. Graf níže ukazuje počty případů podle fáze trestního řízení za rok 2021. Rozložení přibližně odpovídá stavu předešlých let, kromě nahlášených případů, tam došlo k meziročnímu nárůstu o 134 případů.

„Nemáme data, která by to mohla vysvětlit přesně, ale pokud jde o nárůst registrovaných činů, může jít mj. i o důsledek medializace této problematiky, kdy se více obětí mohlo odhodlat k nahlášení incidentu,“ uvedl k tomu Petr Zeman z Institutu pro kriminologii a sociální prevenci (IKSP).

Základní data o znásilnění

  • ročně se stane 12 000 znásilnění
  • na policii je nahlášeno okolo 600 případů znásilnění ročně, tedy jen asi 5 %
  • to je 34 znásilněných za den, na policii ale zajdou jen 1 nebo 2 oběti za den
  • 90 % obětí má přetrvávající následky
  • 5-8 % Čechů někoho znásilnilo
  • 90 % znásilněných jsou ženy
  • každá 10. Češka a každý 30. Čech zažije za svůj život znásilnění
  • v drtivé většině případů oběť pachatele zná

Zdroj: Konsent.cz, Sexuální násilí a sexuální obtěžování: reprezentativní výzkum, proFem 2021

Rape trauma

Znásilnění je po vraždě druhým nejzávažnějším trestným činem co do následků pro jeho oběti. Kromě fyzických zranění, která nejsou pravidlem, zanechává vždy šrámy na psychice.

Podle příručky pro pomoc obětem znásilnění psycholožek Ludmily Čírtkové a Markéty Vitoušové dospělé oběti zažívají v souvislosti se sexuálním násilím nejčastěji strach ze smrti (až 90 %), dále ponížení, bezmocnost, hnus, vztek a odstup.

Následky znásilnění se u oběti po činu projevují v oblasti zdravotní (fyzická zranění, nakažení pohlavní chorobou, nechtěné těhotenství…), psycho-sexuální (sexuální a intimní chování), emocionální (poruchy sebecítění, sebekoncepce, sebevědomí) a ve vztahové, sociální i pracovní oblasti.

Nejčastějším následkem je tzv. rape trauma (trauma ze znásilnění), které se vyskytuje u všech obětí znásilnění. Rozvíjí se bez ohledu na případná fyzická zranění. Může vést až k rozvoji posttraumatické stresové poruchy (PTSP) či jiných dlouhodobých psychických onemocnění, jako je např. deprese.

Příznaky traumatu ze znásilnění (rape trauma)

  • emocionální labilita, přecitlivělost
  • pocit pošpinění a odcizení (ztráta pocitů vlastní identity), ponížení, ztráta sebeúcty, stud
  • deprese až sebevražedné myšlenky
  • psychosomatické potíže
  • nespavost, noční můry, poruchy příjmu potravy, neurotické nebo nutkavé stavy atp.
  • ztráta schopnosti koncentrace snižující pracovní výkon
  • naučená bezmoc u mnohočetných obětí
  • efekt stigmatizace (oběť se cítí poznamenána, očerněná. Má pocit, že je jiná než dříve a také jiná než ostatní.)
  • nápadné změny v životním stylu oběti, nesmyslné riskování
  • nedůvěra, pocit neskutečna, strach (z opakování, ze samoty, ze tmy apod.)
  • uzavření se, odmítání kontaktů s okolím
  • ztráta schopnosti prožívat intimitu příznaky disociace (disociativní poruchy)

Zdroj: Pomoc oběti trestného činu znásilnění (Čírtková, Vitoušová, 2010)

Proč oběti znásilnění většinou nenahlašují?

„Nejvyšší latence (míra nenahlášených trestných činů - pozn. red.) je právě u vztahových znásilnění, tedy v případech, kdy pachatelem je pro oběť známá osoba, a ne cizí, neznámý člověk,“ uvádí soudní psycholožka Ludmila Čírtková. Oběti tak mají často obavy z toho, co si o nich pomyslí okolí, jak bude reagovat a jak se případné nahlášení odrazí v jejich vztazích.

„Oběti těchto znásilnění dlouho mlčí z různých důvodů. Bezprostředně po činu bývají obvykle otřesené, zmatené, psychicky zraněné, tedy traumatizované. Prostě nemají energii ani mentální sílu jít a podat trestní oznámení,“ vysvětluje psycholožka.

Mezi dalšími důvody pro neoznámení znásilnění uvádí také obavu z druhé ztráty kontroly (první zažila oběť při znásilnění), tedy že cizí člověk bude opět rozhodovat o jejich osudu. Dále se oběti obávají stigmatizace – že dostanou negativní nálepku. Mohou se cítit zastrašeni pachatelem a jeho mocí nebo chtít na celou událost zapomenout. Taková představa je však mylná, upozorňuje psycholožka.

Podle Čírtkové může také roli hrát určitá nedůvěra k orgánům činným v trestním řízení. Oběti mohou mít totiž obavy z tzv. sekundární viktimizace. Policisté nemusí oběti věřit, protože se podle nich málo bránila, nepřišla vzápětí po činu nebo pachatel má dobrou pověst atd.

„Sekundární viktimizace vlastně označuje špatné reakce vůči oběti v době po činu. Může jít o nedůvěru k oběti, bagatelizaci újmy či očerňování a obviňování oběti, že si za znásilnění může sama, protože se chovala riskantně či naivně. Velmi zraňující je i ignorování oběti, kdy okolí ignoruje signály či zprávy oběti o sexuálním násilí a její pokusy svěřit se,“ vysvětluje.

„V nejhorším případě může jít o diskreditaci oběti tím, že je přímo nazývána lhářkou, promiskuitní bytostí anebo dramatickou osobou toužící po zviditelnění. Je to druhotné zraňování, když do posouzení případu se účelově vznáší pochybnosti o charakteru oběti a potažmo o její věrohodnosti,“ doplňuje.

Mezi faktory, které naopak podporují nahlašování znásilnění patří důvěra v soudní systém nebo podpora okolí. „A oběť musí být také natolik silná, aby zvládla nejen roli poškozené, ale také roli svědka,“ dodává Čírtková.

Jak zvládnout agresory v rodinách? Chystá se systém terapií

Domácí

Podle ProFem 43 procent obětí tento násilný trestný čin s nikým, tedy ani s rodinou či kamarády, neřeší. Velkou roli v tom hrají mýty o znásilnění, které panují ve společnosti.

Podle letošního průzkumu organizace Amnesty International (AI) se sice v této problematice veřejné mínění posouvá, stále tu panuje mnoho představ, které skutečnosti neodpovídají.

„Nejméně čtyřicet procent obyvatel České republiky si stále myslí, že oběť může být za znásilnění spoluzodpovědná. Například vyzývavým oblečením, koketováním, opilostí, výskytem na opuštěném místě nebo tím, že neřekla jasné ‚ne‘,“ uvádí AI v tiskové zprávě.

Irena Hůlová z AI, koordinátorka kampaně Chce to souhlas zdůrazňuje, že za znásilnění nese vinu vždy pouze pachatel.

„Jakékoliv přehazování viny z pachatelů na přeživší a oběti prohlubuje jejich traumatizaci, ospravedlňuje jednání pachatelů a zlehčuje takto závažný čin, který má na člověka často podobný dopad, jako kdyby se ho někdo pokusil zavraždit,“ zdůrazňuje.

Mýty a fakta o znásilnění

předsudekskutečnost
Znásilnění probíhá formou přepadení.Většina znásilnění se odehrává v sociální blízkosti. Oběť v 90 % případů zná pachatele. Ve více než polovině případů je pachatelem manžel nebo partner oběti!
Hlavním motivem při znásilnění je sexuální touhaStudie ukazují, že při znásilnění jde o moc, nikoli o sex. Znásilnění je využíváno jako zbraň, která má pokořit a způsobit bolest. Jedná se o násilný čin, kdy je sexu použito jako zbraně. Zásadní motivy pro znásilnění jsou: vztek, sadismus, siláctví.
Znásilněné osoby jsou za své znásilnění zodpovědné.Za znásilnění je vždy odpovědný pachatel. Podle statistik znásilnění spíše plánuje – konkrétní osobu pak vybírá na základě jiných faktorů, než je oblečení, fyzický vzhled, chování, věk atd. Znásilnění může potkat kohokoli a kdekoli.
Znásilňovači jsou psychicky vyšinutí a nápadní.Znásilňovači nemusí být vůbec sociálně nápadní ani duševně choří. Často mohou mít rodinu, být přátelští a oblíbení.
Většina nahlášených znásilnění je vymyšlená.Falešná obvinění jsou výjimkou, nikoli pravidlem. Pokrývají podle kontextu (který se mění) 6–10 % případů nahlášených znásilnění.
Většina obětí se v průběhu znásilnění masivně brání.Většina obětí se obvykle pokouší o verbální obranu. Strach o život je blokuje.
Znásilnění způsobuje hlavně těžkou újmu na fyzickém zdraví.Většina znásilnění končí spíše lehčími až středními těžkými zraněními. Závažnější jsou ovšem poškození psychická.
Oběti vnímají znásilnění jako agresivní, vynucený sexuální styk.Oběti vnímají znásilnění jako existenciální ohrožení života. Až 90 % obětí se bojí, že zemře.
Orgasmus, erekce, ejakulace: tyto reakce ke znásilnění nepatří, pokud jsou přítomny, o znásilnění nemůže být řečPravdou je, že orgasmus, erekce ani ejakuace se sexuálním vzrušením a touhou nutně nesouvisí. A už vůbec nelze mít za to , že by tyto fyzické projevy říkaly „ano“, tj. že by sexuální touha znamenala souhlas se stykem. Tyto mýty opět ubližují těm, kdož znásilnění přežily/i, opět se snaží svalit díl viny na ně.

Zdroj: Pomoc oběti trestného činu znásilnění (Čírtková, Vitoušová, 2010), stopznasilneni.ecn.cz, konsent.cz

Definice znásilnění. Potřebujeme Istanbulskou úmluvu?

Znásilnění je ve své nejširší definici jakákoli sexuální aktivita na těle oběti proti její vůli. Český trestní zákoník mluví o pohlavnímu styku – tím se myslí jakýkoli způsob ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby. Může tak jít kromě klasické soulože např. o orální nebo anální pohlavní styk, penetraci vaginy prsty či jinými předměty, osahávání genitálií nebo prsou apod.

Znásilnění souloží (coitus, tedy spojení pohlavních orgánů muže a ženy) a způsobem srovnatelným se souloží (anální sex, orální sex, penetrace předmětů do vaginy) jsou přitom přísněji trestané.

Trestní zákoník také vyžaduje, aby byla oběť k pohlavnímu styku donucena pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy nebo aby pachatel zneužil její bezbrannosti. Bezbrannost se chápe jako stav, ve kterém se oběť nemůže bránit, způsobený např. požitím omamných látek či duševním stavem, jako bezbranní se ale chápou i děti nebo senioři.

§ 185

Znásilnění

(1) Kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až pět let.

(2) Odnětím svobody na dvě léta až deset let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1

a) souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží,

b) na dítěti, nebo

c) se zbraní.

(3) Odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán,

a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 na dítěti mladším patnácti let,

b) spáchá-li takový čin na osobě ve výkonu vazby, trestu odnětí svobody, ochranného léčení, zabezpečovací detence, ochranné nebo ústavní výchovy anebo v jiném místě, kde je omezována osobní svoboda, nebo

c) způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví.

(4) Odnětím svobody na deset až osmnáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 smrt.

(5) Příprava je trestná.

V právní definici není tedy explicitně daný požadavek absence souhlasu, jak vyžaduje Istanbulská úmluva, o jejíž ratifikaci se mluví už několik let. To kritizují některé aktivistické organizace jako Konsent či Bez trestu.

Upozorňují, že ve většině (70 procent) případů se oběť nebrání, protože např. ze šoku zamrzne a pachatel tak nemusí překonávat odpor. Žádají tedy redefinici znásilnění tak, aby zohledňovala pohlavní styk bez souhlasu.

S tím se neztotožňuje Petr Zeman z IKSP (Institut pro kriminologii a sociální prevenci).

„Z gramatického výkladu je zřejmé, že nelze (protože to není třeba) někoho „nutit“ k tomu, s čím souhlasí. A pokud je někdo bezbranný, nemůže souhlas projevit (tím spíš, když pachatel bezbrannosti ‚zneužije‘),“ uvádí.

„Zároveň se soudy (zejména Nejvyšší soud) postupně shodly na takovém výkladu skutkových podstat znásilnění, že si lze sotva představit jednání, označitelné jako znásilnění v nejširším slova smyslu, které by nebylo možno podle těchto skutkových podstat stíhat,“ říká.

To vyjádřil i Nejvyšší soud ve svém loňském rozsudku, kdy konstatoval, že absenci souhlasu lze dovodit i v případech zamrznutí oběti.

„Pokud některý soud tento judikatorní výklad nerespektuje, mělo by to být napraveno v rámci opravného řízení,“ konstatuje Zeman.

S tím se však neztotožňuje Radan Šafařík, ředitel odboru pro rovnost žen a mužů Úřadu vlády ČR: „Zejména soudům nižší soudní instance stále činí problém pojem bezbrannost správně vyložit a sjednocování rozhodovací praxe prostřednictvím judikátů Nejvyššího soudu je poměrně zdlouhavá cesta,“ tvrdí.

„Z hlediska ochrany práv obětí a z hlediska právní jistoty se proto jako účinnější jeví cesta založení definice na absenci souhlasu než hledání zdlouhavých cest pro výklad pojmu bezbrannost,“ uvádí. Jeho odbor tak přijetí Istanbulské úmluvy nadále doporučuje.

Úmluvu zatím přijalo 37 zemí Rady Evropy, naposledy v červenci se připojila Velká Británie a Ukrajina. ČR je jednou z osmi zemí, které zatím neratifikovaly.

Podle Šafaříka je diskuse o ratifikaci plná emocí a mylných interpretací.

„Více než 10 let zkušeností s úmluvou v řadě evropských zemí ukazuje, že obavy z jejího dopadu se nenaplňují a úmluva naopak pomáhá zlepšovat systém pomoci obětem domácího a sexuálního násilí,“ shrnuje.

Promluvte, vyzývá případné další oběti Cimického zpěvačka Fabiánová

Krimi

Příliš mírné tresty?

Již nějakou dobu probíhá veřejná debata o tom, že je znásilnění mírně trestané. Iniciativa Bez trestu pravidelně zveřejňuje rozsudky, které ukazují výrazný nepoměr mezi závažností trestného činu a trestem za něj.

V posledních pěti letech byl poměr uložených trestů odnětí svobody a podmínek za znásilnění přibližně půl napůl. Podle dat zaslaných ministerstvem spravedlnosti se výše průměrného trestu odnětí svobody za posledních pět let pohybuje okolo šedesáti měsíců (pět let). Podle aplikace jaktrestame.cz je 60–61 měsíců také nejčastěji ukládanou výší trestu odnětí svobody.

Ač některé iniciativy a aktivistické organizace vyjadřují své rozhořčení nad tím, že půlka odsouzených odchází od soudu s podmínkou, odborníci vysvětlují, že to není tak jednoduché.

Podle nich nelze usuzovat bez dalšího na přísnost nebo mírnost trestání nedobrovolného pohlavního styku.

„Z pouhých statistik ukládání trestů a bez znalosti okolností konkrétních případů nelze na přísnost/mírnost trestání znásilnění usuzovat,“ uvádí kriminolog Petr Zeman.

Prvním aspektem, na který upozorňuje, je to, že jsou do této statistiky zařazeny všechny skutkové podstaty znásilnění, tedy i ty, kdy nedojde k souloži. Může tak jít třeba o osahávání, kterého se pachatel dopustil poprvé.

Soudy také v některých případech ukládají ochranné léčení, a pokud je ústavní formou, jedná se v podstatě také o omezení osobní svobody.

Rozsudky, které zveřejňuje Bez trestu, oslovení odborníci vnímají jako excesy soudního systému, který i jako celek trpí nekonzistentností soudního rozhodování.

„Nepochybně i v ČR dochází při ukládání sankcí (nejen) za trestný čin znásilnění k excesům, kdy soud uloží „na první pohled“ nepřiměřeně mírnou (anebo přísnou) sankci,“ říká Petr Zeman.

„Takové případy by měly být napraveny za pomoci opravných prostředků v dalších stadiích trestního řízení,“ dodává. Právě rozsudky uveřejňované Bez trestu jsou v zásadě prvostupňové.

Kriminolog Jakub Drápal, který se dlouhodobě zabývá ukládáním trestů, se domnívá, že je nutné problematiku blíže prozkoumat.

„Abychom to detailněji mohli prodiskutovat, tak bychom potřebovali vědět, k jakým typickým případům dochází a jaké jsou za ně ukládány tresty,“ říká.

„Zdůrazním, že jde o typické případy, ne o ty, které si vyberu, že jsou příliš přísné či příliš mírné – vzhledem k větším rozdílům mezi soudy a soudci při ukládání trestů. Představování extrémních výchylek (které je časté ve veřejné debatě) je spíše škodlivé pro obecnou debatu, než že by ji podporovalo,“ upozorňuje.

„Zásadní je, zda vede trest k nápravě pachatele a zda plní svou preventivní funkci. K tomu zatím poznatky nemáme,“ uvádí Radan Šafařík a doplňuje, že ve spolupráci s IKSP chystají výzkum, který by efektivitu trestání znásilnění zkoumal.

V případě, že jste se stal/a obětí sexualizovaného násilí, můžete se obrátit například na linku 116 006 Bílého kruhu bezpečí, na organizace ProFem nebo Persefona.

Jak s dětmi mluvit o intimitě? Nová kniha chce poradit

Věda a školy

Reklama

Související témata:
Istanbulská úmluva

Výběr článků