Ošetřovatelé měli špatně nakládat s postiženými dětmi, ale policie v tom týrání neviděla. Zasáhl Ústavní soud

Vyšetřování možného týrání klientů s mentálním postižením v pobytovém zařízení v Lipníku na Mladoboleslavsku se rozběhlo na základě podnětu veřejného ochránce práv v roce 2022. Šlo o podezření, že děti musely snášet například bití, různé ponižování nebo měly zanedbanou hygienu.

Po dlouhých dvou letech ale policisté případ uzavřeli s tím, že k žádnému trestnému činu nedošlo, a spis předali úředníkům s tím, že čtyři zaměstnanci by se mohli dopustit maximálně přestupku.

Proti tomu se bránil pomocí svého advokáta jeden z klientů, ovšem rozhodnutí policie potvrdilo i státní zastupitelství. Klient se pak obrátil na Ústavní soud s tím, že bylo porušeno právo na účinné vyšetřování, čemuž soudci přisvědčili. Policie tak musí případ znovu otevřít.

„České orgány selhaly v povinnosti chránit stěžovatele, jakož i další klienty, když se o hrozivé situaci dozvěděly již po první návštěvě veřejného ochránce práv. Toto selhání je o to větší, že dotčenými jsou děti se zdravotním postižením. Nešlo o dílčí excesy, ale o systematické dlouhodobé chování,“ stálo ve stížnosti.

Senát v čele s Janem Svatoněm pak stížnosti přitakal a zkritizoval práci policie, ačkoli jedním dechem soudci dodali, že nechtějí předjímat výsledky dalšího policejního vyšetřování.

„Přinejmenším některé incidenty mezi podezřelými a poškozenými výrazně překročily hranici jakýchkoliv představitelných etických a profesních standardů péče o osoby s tělesným či mentálním postižením. Vzhledem k tomu, že obsahovaly i prvek fyzického násilí, je podle Ústavního soudu závazkem státu ozřejmit, proč nešlo o trestný čin,“ řekl Svatoň.

Soudci připomněli, že důležitou okolností je „znásobené“ zvlášť zranitelné postavení klienta ústavu. Jedná se totiž o dítě s těžkým duševním postižením, což z něj činí extrémně zranitelnou osobu, a i to se musí propsat do způsobu vyšetřování. S výjimkou návštěv je totiž zcela v moci personálu zařízení, kde žije.

Soudci se pozastavili i nad možnou dlouhodobou praxí nepřijatelného chování. „Takové chování, neomezené dostatečnými pravidly, může jednak působit na oběti jako zdroj prohlubování jejich bezmoci, už tak značné v důsledku jejich znevýhodnění, tak i jako zdroj pocitu beztrestnosti, resp. nepostižitelnosti u osob dopouštějících se takového jednání na straně druhé,“ připomněl Svatoň.

Soudci zmínili i to, že se policie nezabývala možnou trestní odpovědností provozovatele zařízení jako právnické osoby. „Podle Ústavního soudu totiž nelze vyloučit trestní odpovědnost zařízení z pouhé skutečnosti, že jeho čtyři konkrétní zaměstnanci se dlouhodobě dopouštěli ‚pouze‘ jednání kvalifikovaného jako přestupky,“ dodal Svatoň.

Advokát dítěte Maroš Matiaško rozhodnutí soudu ocenil. „Jednalo se tam i o celkovou atmosféru v onom zařízení, například o meziklientské násilí, které bylo tolerováno,“ připomněl advokát.

Policisté se tak musí k vyšetřování vrátit a tentokrát svoji práci udělat lépe.