Článek
CERGE-EI letos slaví 35 let od založení. S jakými cíli jste s Josefem Zieleniecem instituci zakládali? A naplnily se?
Je to vlastně výročí třiceti i pětatřiceti let dohromady, protože oslavy zbrzdil covid a potom válka na Ukrajině.
Už na konci osmdesátých let jsme si uvědomovali, že bude potřeba vychovat novou generaci ekonomů, kteří budou rozumět fungování tržní ekonomiky a budou mít moderní ekonomické vzdělání. To bylo důležité nejen akademicky, ale také pro hospodářskou politiku.
Československo tehdy stálo před obrovskou transformací a bylo potřeba vytvořit špičkové pracoviště podle vzoru nejlepších amerických univerzit. Díky mezinárodní spolupráci vznikla instituce, která dodnes drží standardy světových univerzit. Při nedávných mezinárodních hodnoceních kvality Univerzity Karlovy a Akademie věd dostalo CERGE-EI to nejvyšší.
Kolik máte za tu dobu absolventů a kde všude se prosadili?
Na několika úrovních jde o stovky lidí. Dnes máme absolventy v akademické sféře, ve veřejné správě i v soukromém sektoru. Přibližně třetina působí ve výzkumu a na univerzitách, další třetina ve veřejných institucích různých zemí, ale třeba i v Mezinárodním měnovém fondu, Evropské bance pro obnovu a rozvoj nebo Světové bance.
Z prvních absolventů a profesorů se například Miroslav Singer stal guvernérem České národní banky, Michaela Erbenová byla členkou bankovní rady ČNB a nyní je v MMF, Martina Lubyová byla slovenskou ministryní školství.
Máte hodně zahraničních studentů?
Většina je zahraničních. Od začátku bylo cílem vytvořit mezinárodní instituci pro celou střední a východní Evropu a navázat na tradici Prahy jako vzdělávacího centra regionu.
Do Prahy nyní přijíždí čerstvý držitel Nobelovy ceny za ekonomii Philippe Aghion. Je stále součástí vedení CERGE-EI?
Ano, od samého začátku je členem našeho výkonného a dozorčího výboru. Philippe patří mezi lidi, kteří už v 90. letech intenzivně pomáhali budovat CERGE-EI. Ve své vědecké práci rozpracoval a matematicky formalizoval myšlenku „kreativní destrukce“ a ekonomického růstu, který vzniká tím, že nové a produktivnější firmy nahrazují staré a méně efektivní.
Vy jste měl po revoluci jiný pohled na transformaci ekonomiky, než měl Václav Klaus a který nakonec převládl. Prosazoval jste pomalejší a institucionálně připravenější cestu. Máte dnes pocit určitého zadostiučinění?
Na konci roku 1989 jsem sepsal rozsáhlou studii o optimální strategii transformace. Vycházel jsem ze zkušeností z různých zemí světa, včetně států v Asii a Africe, které měly částečně plánované hospodářství.
Hlavní myšlenka byla jednoduchá: nejprve dobře připravit jasný právní a institucionální rámec a potom spustit transformaci. Přesouvalo se od státu do soukromých rukou obrovské množství majetku a bylo důležité, aby lidé vnímali proces jako férový.
Na rozdíl od Polska nebo Ruska zde nebyla hyperinflace ani bezprostřední ekonomický kolaps. Měli jsme čas – třeba rok – na kvalitní přípravu. Transformace začala až po roce, ale ten čas mezi tím se nevyužil dostatečně na přípravu jasného rámce.
Co konkrétně jste navrhoval vy?
Aby všechny státní podniky byly převedeny na státní akciové společnosti a minoritní podíl akcií všech těchto podniků by potom občané automaticky dostali v podobě diverzifikovaných portfolií. Každý člověk by tak vlastnil stejný podíl akcií v celé ekonomice, aniž by musel spekulovat, které akcie koupit. Banky by zároveň mohly proti těmto jasně definovaným portfoliím akcií poskytovat úvěry a rychle by se rozjel soukromý sektor.
Místo toho vznikla kuponová privatizace, která byla komplikovaná, trvala pět let a stát na ni vydělal mnohem méně, než mohl. Zvlášť když vezmeme v potaz, že mohl prodat zbývající majoritní podíly akcií podniků strategickým investorům, kteří by akcie zhodnotili, nebo je použít na financování školství, zdravotnictví či vědy.
Mohli jsme lépe udržet některé tradiční exportní trhy a průmyslové podniky?
Československý průmysl měl historicky velmi silnou pozici. Třeba Škoda Plzeň a naše strojírenství obecně byly konkurenceschopné i mezinárodně.
Postupně ale docházelo k technologickému zaostávání, protože jsme byli izolováni od západního technologického vývoje. V oblasti klasického strojírenství jsme byli v době Sametové revoluce stále silní, ale například elektronika a řídicí systémy už zaostávaly.
Bylo proto důležité přivést zahraniční kapitál a know-how. Dobrým příkladem je Škoda Auto. Volkswagen firmu modernizoval a dnes jde o jednu z nejúspěšnějších automobilek v Evropě.
Naopak Tatra byla dlouho chráněna jako „rodinné stříbro“. Existovala možnost vstupu Mercedesu do Tatry, ale byla odmítnuta. Nakonec podnik výrazně oslabil. Strategický investor typu Mercedes-Benz mohl Tatru modernizovat podobně jako Volkswagen Škodovku.