Článek
Nešlo o manifestační odkývání, hlasy proti nepřišly jen ze sněmovní opozice. Na druhou stranu zazněly argumenty, proč by měla být vládní předloha přijata.
Složil jsem slib, že budu při svém jednání vystupovat ve prospěch občanů této země.
— David Smoljak (@DavidSmoljak) March 8, 2023
Proto nezvednu ruku pro další prohlubování deficitu veřejných financí a budu hlasovat pro současný návrh zákona, který prudký nárůst valorizací důchodů zmírňuje. pic.twitter.com/f7rD5HDwic
Teď bude záležet na tom, zda prezident Petr Pavel nižší valorizaci důchodů podepíše. Ať už se zachová hlava státu jakkoli, zůstane dění kolem nutnosti šetřit na důchodech zatím nevýznamnějším připomenutím pro veřejnost, že staré časy jsou pryč a žít se bude muset podle jiných předpokladů.
Pokusím se vysvětlit, co mám na mysli. Mimořádně silným pilířem existence české společnosti, který přetrvává z dob vládnutí KSČ, je požadavek životních jistot, které pro obyvatelstvo musí poskytovat vláda. Setrvačnost tohoto společenského fenoménu je tak mohutná, že pro velké množství spoluobčanů jde o základní životní filozofii, přičemž si někteří možnost jiné konstrukce ani nedovedou představit.
Na tomto vlivném faktoru úspěšně parazitoval Miloš Zeman coby údajná hlava státního systému, i když ve skutečnosti neměl na chod tohoto mechanismu významný vliv. Zneužil toho Andrej Babiš a jeho vláda, když důchodcům, které ANO pokládalo za nejbezpečnější rezervoár svých volebních hlasů, přidával a přidával, což šlo snadno, protože nebral ze svého, ale z eráru.
Teď je na horizontu státní snědený krám. Vláda otevřeně řekla, že tempo valorizace, které, kdyby zůstalo stejné, by stát vzhledem k ekonomickému vývoji přivedlo na mizinu. Jinými slovy udělala Fialova vláda první krok k nabourání letitého stereotypu, že kabinet je tu od toho, aby za každou cenu zajišťoval sociální jistoty, pokud možno všem. Svět, do něhož patříme, se změnil, dostal se kvůli válce s Ruskem do režimu boje a přežití a jistoty jsou to poslední, co v něm lze nyní a v nejbližším období hledat a úspěšně nacházet.
Bourat zažité představy je velké riziko, které hrozí vzpourou zvyklých na něco jiného. Týká se to i tohoto vládního kroku. Pozoruhodné však je – a lze to dokázat výroky ve veřejném prostoru –, že mnoho důchodců přistupuje k této věci bez nadšení, ale s pochopením. Jenže v jejich reakcích je jedno opakující se přání, které podle mě dává smysl.
Když to zestručním, zní toto přání takto: Jsme připraveni přijmout opatření, která nepřipustí brzký krach státního rozpočtu. Ale padni komu padni. Ať vláda, poslanci a senátoři jdou příkladem a svoje příjmy dobrovolně sníží. Jako naše důchody. Pak by to bylo spravedlivé.