Článek
Mně je politiků občas líto. Když o někom víte, že je hňup, těžko s ním budete domlouvat rodinné záležitosti. Ne tak ve vládě. Kdo by se divil, že se Andrej Babiš a Jiří Dienstbier podle nikým nedementovaných informací porvali jako psi. Samozřejmě slovně. Vždyť nemají židle vedle sebe zde.
Ve sci-fi filmech mají všelijaké vynálezy. To by byly žně, kdybychom měli skener myšlenek a zapnuli ho v tu chvíli ve vládní zasedačce! Skener ale neidentifikuje majitele jednotlivých mozků, to bychom museli sami…
„Jirko, Jirko, přestaň, přestaň… Já vím, že je to nácek, ale tu vládu musíme vysedět, i kdyby trakaře padaly. Oba jenom čekají, že nám prdnou nervy. Andrej a hlavně Miloš. Jakmile bychom to položili, hned by do toho vlítnul. Vláda by byla taková, jakou by chtěl, volby nevolby. Kreml by do toho nainvestoval ještě víc než doteďka. A že nikdo v zemi ani nepípne, to už má vyzkoušené s Rusnokovou vládou. Zatni zuby, musíme jet dál. Snad pomůže, že děláme v sociálce první poslední, aby nám hodili hlasy...“
„Položit to? Dát trumfy do ruky Hradu! Andrej dělá spoustu věcí přes čáru a ví, že mu to projde. Nástroj k zabránění není. Pouze volby. Ale tam můžeme zabrat jenom u našich příznivců. Těch zas tolik není, abychom tady dělali Ronalda. Strana se musí dostat do Sněmovny, a pokud to nebude úplně eklhaft, tak i do vlády… To jsem zvědav, jestli Andrej Jiřímu řekne, jak to říkal nám na koaličních jednáních: Chodzte do p...“
„Chodzte do p… s vašima lidskýma právama! To je taká fírma či co? Řídil ten Dienstbier v životě něco kromě svý ženy? Ale já! zde. Lety nebyl schopný zúřadovat! Musel jsem já najít na to peníze! zde“
Ještě že skener myšlenek neexistuje a to, co jsme tady teď četli, byla fantazie… V reálu spoléhají všichni na voliče. Na koho jiného, když žijeme v systému, kde mají o osudech země a svých vlastních rozhodovat občané hlasováním. Jenže kolik z nich k urnám vůbec nepřijde, protože nejsou s to najít partaj či program, který by jim vyhovoval stoprocentně, nezávisle na situaci v zemi i ve světě? Znám hodně takových akurátních lidí.
Za jejich nepřítomnosti rozhodují svými hlasy jiní. Věří slibům, že bude líp. A když se přesvědčí, že nebude, tak si pomůžou jinak. Jako tady. Slíbený salát zdarma byl podvod, tak si vzali aspoň tácky zde.
A takhle my si tu žijeme.
Alexandr Mitrofanov
Komentátor. Zabývá se vnitropolitickým děním a tématy spojenými s vývojem v Rusku. Získal Cenu křepelek (1994), Cenu Ferdinanda Peroutky (2000), Cenu Karla Havlíčka Borovského (2015) a Cenu Jiřího Ješe za komentář (2016). Vydal knihy Za fasádou Lidového domu (1998) a Politika pod pokličkou (2002, s Markétou Maláčovou), podílel se na sborníku Bludné cesty sociální demokracie (2005). Je aktivní jako mikrobloger @AlexandrMitrofa.