Článek
A obrázek její bysty zastupuje na známkách název státu a na každé britské poštovní schránce, je to takový masivní červený sloup, je vyražen její korunní znak E II R, Elisabeth Regina, ten emblém se ostatně nacházel snad všude, jako by nejen úřady, ale i všechny instituce a spolky byly královské.
Královnin oficiální rámovaný obraz s tiárou a v hermelínu jsem poprvé spatřil ve výkladu luxusního obchodu, kam jsem s několika librami v kapse ani nemohl vejít, ostatně tam ještě platila stará dobrá britská měna ve zlatě (guinea). Alžběta vypadala velmi mladě v onom památném roce, kdy jsem vstoupil na území jejího veličenstva (1967). A byla krásná, ta panovnice, ale její portréty vyzařovaly neosobní majestát, vypadala jako živá socha.
Snad proto ji tisk a noviny neustále představovaly v kruhu rodiny se psy a koňmi, jako by ji chtěly polidštit. A jaké bylo mé překvapení, když jsem později spatřil její skromný obrázek na stěně nebo na stolku chudých dělnických domácností. Tenkrát jsem ještě netušil, že majestát panovníka stojí nad vulgární vřavou demokracie, sjednocuje a upevňuje národní jednotu a možná trochu kultivuje i politiky. Je snad dokonce i pojistkou proti občanské válce, přestože závisí na podpoře občanů.
Demokracie je z principu rozhádaná, ale národ má být soudržný, politický oponent nemá být nepřítelem. Jeden komentátor mě chlubně upozornil, že národy, které si nedokázaly ustavit konstituční monarchii a svrhly krále tak jako Afghánistán, Etiopie, Egypt, Vietnam, Irán a mnoho dalších, dopadly špatně. „Nemohou-li lidé ctít svého panovníka“, napsal spisovatel C. S. Lewis, „budou oslavovat milionáře, filmové hvězdy, sportovce a někdy i gangstery. Taková už je lidská potřeba.“
Možná je to dnes vidět i v demokratické Severní Americe, kde zuří „slovní politická válka“ a povstal kult exprezidenta Donalda Trumpa, ale Kanada je v protikladu vůči Spojeným státům mnohem stabilnější společností, její parlamentní systém nikdo nezpochybňuje. Snad i proto, že její státnost představuje osoba, a nikoli nešťastná ústava, o niž se její jižní sousedé tolik přou. Podle průzkumů veřejného mínění se v Americe 43 procent tázaných domnívá, že do deseti let vypukne opravdová občanská válka.
Smysl a význam korunované republiky se zřejmě nedá dost dobře vysvětlit, vytvořily ji dlouhé dějiny ostrovní říše. Ke studiu na univerzitě jsem dostal tlustou knihu nazvanou British Government (Britská vláda), jež vysvětlovala roli hlavy státu jako „dobře uváženou nečinnost“, panovník má důstojně apoliticky reprezentovat stát a slávu i kontinuitu tisícileté říše, podle nepsané ústavy má také diskrétní povinnost za zavřenými dveřmi poučovat premiéry, „má jim radit a má je varovat“. Královna je suverén, panuje, ale nevládne. Bylo to záhadné. Anglický filozof Roger Scruton napsal, že „monarchie vyzařuje magii jako kouzelné světlo vánočního stromku“.
Až na pár levicových nenávistných šílenců v deníku The New York Times všichni komentátoři Alžbětu oceňují, že dokázala sedmdesát let důstojně reprezentovat státní moc a po celý život se řídila nejvyšší ctností monarchy a dostála svému slibu, jenž pronesla ve svém prvním rozhlasovém projevu v roce 1947, kdy prohlásila, že bez ohledu na délku svého života bude věrně sloužit svému lidu. Dokázala potlačit své názory, byla nemoderní pokornou služebnicí jako zbožná řeholnice, svou namáhavou životní roli zdědila a nepotřebovala prosazovat svou osobnost jako nějaká celebrita. Při každém setkání s lidmi, tak jako ve svých novoročních projevech, posilovala v lidech vědomí, že má každý člověk svou důležitou roli, a to především ve spořádaném rodinném životě, přestože se to polovině národa nedaří. Alžběta svou skrytou osobností a svým trvalým úsměvem jako by říkala „jsem s vámi, patříme do jednoho laskavého společenství britských národů“.