Chudé oběti znásilnění častěji slyší, že se nic nestalo

Spojuje je to, že pocházejí z chudších poměrů nebo patří k romské menšině. Od některých policistů nebo i státních zástupců čelily předsudkům, bagatelizaci, nedůvěře a přemlouvání, že se vlastně tak moc nestalo.

Jejich případy zaznamenaly různé advokátky, které se specializují na pomoc obětem sexuálního násilí.

Jejich praxe ukazuje, že v Česku nefunguje rovný přístup obětí znásilnění ke spravedlnosti. Naopak. Pro některé oběti je téměř nemožné spravedlnosti dosáhnout a vyslechnout si u soudu řádný trest pro pachatele.

„To je naprosto nepřijatelné. Trestný čin je trestný čin bez ohledu na etnicitu. Navíc v naší praxi mnohem častěji řešíme sexuální násilí na dětech v rodinách z majority. V takových případech ale nikdo nedělá paušalizující závěry o tom, co je u koho běžné,“ konstatuje advokátka Martina Houžvová.

Policejní prezidium podle mluvčího Ondřeje Moravčíka nevylučuje individuální pochybení jednotlivých policistů. Jedním dechem ale dodává, že policisté a vyšetřovatelé jsou dlouhodobě a pravidelně školeni v tom, jak mají se zvlášť zranitelnými oběťmi zacházet.

A vyzývá, pokud má někdo konkrétní stížnost s chováním policisty, ať se přihlásí, aby věc mohla být řádně prověřená.

Podobně se vyjádřilo i Nejvyšší státní zastupitelství. „Žádnou oficiální či neoficiální stížnost na státní zástupce jsme v tomto směru nezaznamenali. Pokud by se tak stalo, tak paní nejvyšší státní zástupkyně to bude velmi důsledně řešit,“ uvádí její mluvčí Petr Malý.

Martina Houžvová spolu s kolegou již řadu let pomáhá centru pro oběti domácího a sexuálního násilí proFem. Nemusí jít přitom jenom o děti, ty jsou však v ještě horší pozici. Jsou zcela závislé na dospělých kolem sebe.

„Z naší praxe vyplývá, že horší přístup ke spravedlnosti mívají lidé, kteří mají znevýhodněný přístup prakticky ke všemu, od vzdělání přes zdravotní péči, bydlení i pracovní trh,“ podotýká Houžvová.

S tím souhlasí i ředitelka proFemu Jitka Poláková. „Sociální postavení, etnicita nebo věk oběti mohou podle některých zkušeností z praxe ovlivnit, jaký přístup k ní zaujmou policisté, státní zástupci či soudy. Oběti pocházející z marginalizovaných skupin mohou čelit vyšší míře nedůvěry či bagatelizace,“ uvádí Poláková.

Podle ní to může souviset s hluboce zakořeněným obrazem tzv. „ideální oběti“. „Musí být pasivní, zjevně traumatizovaná, bezproblémová a měla by o násilí mluvit okamžitě, konzistentně a emotivně,“ vyjmenovává Poláková.

„Pokud se od této představy odchýlí, například se chová klidně, neodpovídá podle očekávání nebo má sociální stigma, může to vést k jejímu znevěrohodnění,“ potvrzuje.

Klára Kalibová z In Iustitia připomíná, že již před dvanácti lety si tato nevládní organizace udělala jeden z prvních výzkumů českých rozsudků v oblasti znásilnění.

„Dospěli jsme k závěru, že socioekonomický status, cizinecký status nebo rozdíl ve vzdělání mezi pachatelem a poškozenou negativně ovlivňuje úspěchy poškozených v trestním řízení,“ říká.

Sama pomáhala třináctileté znásilněné Romce. „Je to asi dva nebo tři roky starý případ. Šlo o dokonaný sexuální akt na dítěti, proti jeho vůli, zneužitá bezbrannost a státní zástupce se tím vůbec nezabýval jako znásilněním, ale mírnějším pohlavním zneužitím,“ vzpomíná Kalibová.