Článek
Zájem je pochopitelný, mocenské vakuum po Íránu a Rusku je nutné vyplnit. Asadova Sýrie byla na obou zemích závislá, bez pomoci Moskvy by ho svrhli syrští vzbouřenci, mezi nimiž hrála významnou roli právě na Al-Káidu napojená Džuláního skupina, jež se tehdy ještě jmenovala Fronta an-Nusra. Rusko mohlo využívat syrský přístav Tartús a leteckou základnu Hmimín pro své záměry v Africe, sahající od Libye až po pás Sahelu. Írán měl zase zajištěnou cestu ke Středozemnímu moři a mohl posílat zbraně libanonskému Hizballáhu. Jejich návrat by dobrý nebyl. Stejně tak by nebylo dobré, kdyby si ze Sýrie udělalo svůj protektorát Turecko, jemuž vadí syrští Kurdové na severu země při jeho hranicích. Turecko je ochotné spojit se i se samotným šajtánem, aby se Kurdů zbavilo a získalo kontrolu nad Sýrií. Ukázalo se to už v dobách syrské občanské války, kdy expandoval teroristický Islámský stát. Ankara od něj vesele nakupovala syrskou, nelegálně vytěženou ropu a nechávala nejrůznější fanatické islamisty přecházet přes své hranice, aby se připojili k Islámskému státu nebo k Frontě an-Nusra. Hlavně že bojovali s Asadem.
Džuláního proměna v Šaru působí jako zázrak, jenomže ty se dějí jen v pohádkách. To jsme mohli vidět v případě palestinského vůdce Jásira Arafata, který v OSN pronesl slavnou větu: „Přišel jsem s olivovou ratolestí a se zbraní bojovníka za svobodu. Nedopusťte, aby olivová ratolest vypadla z ruky.“ O tom, že by někdy odložil zbraň, nepadlo ani slovo. Polepšit se obecně jde, ale většinou to trvá léta. A nová Šarova kariéra je důsledkem toho, že byl Džuláním, teroristou par excellence. Po americké invazi do Iráku z roku 2003 se připojil k iráckým džihádistům. Byl dopaden a poslán do nechvalně známého tábora Camp Bucca, kde se potkali všichni budoucí terorističtí vůdci. Byl tam i pozdější vůdce Islámského státu a zakladatel samozvaného chalífátu abú Bakr Bagdádí. Právě ten v roce 2011 Džuláního poslal do Sýrie, aby tam vybudoval odnož Al-Káidy, Frontu an-Nusra. O dva roky později se stali nepřáteli na život a na smrt, protože Bagdádí se pokusil Nusru dostat pod svou kontrolu. Džulání pak slíbil věrnost Al-Káidě.
I s tou ale ambiciózní muž začal rozvazovat pouta, když se Frontě an-Nusra podařilo ovládnout provincii Idlib, která zůstala až do svržení Bašára Asada loni v prosinci baštou protiasadovské, převážně džihádistické opozice. Pochopil, že spojení s Al-Káidou ho omezuje, a tak postupně Frontu an-Nusra přetvořil přes různé mezistupně s novými názvy až na Haját Tahrír aš-Šám, jako když se perou špinavé peníze přes řetězec společností sídlících v daňových rájích.
Šara není žádný bytostný demokrat ani poté, co se vzdal svého alter ega. Takovým se na Blízkém východě nedaří získat moc. Tvrdost syrských islamistů, kteří mají dál pocit, že jen jejich výklad víry je ten jediný správný, se však už projevila jak ve vzpourách drúzů na jihu, kde se jich už musel zastat Izrael, tak alávitů v provincii Latákija. Šara však své věrné drží, protože oni drží jeho. Nejvyšším velitelem speciálních sil ministerstva vnitra byl jmenován Mustafa Knafati, který těmto silám velel v Latákiji, kde se tvrdě postupovalo proti alávitům, a ti se stali obětí zvěrstev a masakrů. Speciální síly v Latákiji má vést další muž z HTS Hakim Dajri, jenž jim velel v provincii Dajr az-Zaur a byl také mluvčím vlády. Náměstkem ministra vnitra se stal Abdal Kádir Tahan, který dříve vedl prapor napojený na Frontu an-Nusra a stál v čele operačního štábu koalice všech protiasadovských sil při prosincovém převratu. Šara také odměňuje lidi, kteří mu mohou pomoci kontrolovat zemi. Náměstkem ministra obrany se stal Fáhim Issa, který dříve velel jednotce Tureckem řízené Divize sultána Murada, jež dohlíží na kurdský sever země. Na rozdíl od kurdské milice mohla vstoupit do nové syrské armády jako celek. To se samozřejmě líbí Turkům.
Záměr pomoci Sýrii je pochopitelný, její stabilita je klíčová i pro bezpečnost regionu i Evropy, která už zažila vlnu syrských uprchlíků. Ovšem pokud bude Šara postupovat příliš tvrdě, může přijít vlna kurdských uprchlíků. Zatím ani nevíme, jestli se o něm dá alespoň říci, že „je to lump, ale náš lump“.
Se Šarou je nutné jednat, nabízet mu výhody, rušit některé sankce, nějak si ho zavázat, ale není to zase tak bohatá nevěsta, aby se mu takto nadbíhalo a aby ho Trump musel nutně oceňovat jako „mladého a atraktivního tvrdého chlápka, bojovníka s velmi silnou minulostí“. Teroristickou minulostí. Ne náhodou říkala bývalá česká velvyslankyně v Sýrii Eva Filippi, že kdo je jednou teroristou, zůstane jím. Západ by se mohl dostat do situace, kdy má pocit, že dosahuje svých cílů, ale ve skutečnosti pomáhá zajistit cíle někomu jinému, u něhož nevíme, kam se nakonec obrátí. Co když mu jednou nabídnou víc Rusové nebo Číňani.
