Článek
Šťastný národ, jehož strasti (kolize s tyranskou EU), rozhádaná vláda i opozice, hospodářský útlum a problémy s imigrací čas od času potěší pohled na královský majestát. Noviny i ostatní média se v dobré náladě rozjedou a rozpitvají kdejakou hloupost okolo narození nebo svatby. Okamžitě pochválila plodnou manželku budoucího korunního prince a zapšklí republikáni, socialisté a rovnostáři psali – no jo, ti si třetí dítě mohou dovolit. Tahle zábavná hra na „small talk” – mluvení téměř o ničem, je v národě, jenž vymyslel scrabble, velmi oblíbená.
Anglie je země paradoxů a ač kolébkou demokracie, miluje svou dědičnou čili nevolenou vládu monarchie. Onen úžasný majestát moci, vždyť bez královny nelze nic, ani zahájit rokování v parlamentu, ani jmenovat vládu, ani vyhlásit vládní program. Královna musí být jednou týdně o všem tajně informována a má soukromě „radit, varovat a povzbuzovat” premiéra. Její přítomnost a ceremoniální projev umravňuje a kultivuje politiku. Je také velitelkou ozbrojených sil a hlavou dalších 15 států i státní církve, což přináší ostrovanům mezinárodní prestiž a spojenectví s anglicky mluvícími národy. Pasuje občany na rytíře, a přesto přese všechno o její roli „mluví” nepsaná ústava jako o „dobře uvážené nečinnosti”.
Tohle samozřejmě evropský kontinentálec nikdy pochopit nemůže. Jaký má význam tahle hra na absolutní vládu, ohromné privilegium narození, jež visí nad demokratickou, rovnostářskou a občanskou společností? Nevím, snad umožňuje hlubší patriotismus. Angličané o lásce k vlasti nemluví, milovaná lidová přezdívka pro Británii „blighty” má podivné konotace s plísní a mlhou, jsou ve svém patriotismu stydliví a chtějí se vyhnout šovinismu, hurá vlastenectví. Nesnášejí sebechválu a monarchie jim právě umožňuje neoslavovat sebe, ale národní tradici. Z hlavy církve se stala tak trochu sama církev, už jen proto, že nábožensky vlažní, věří na prozřetelnost, jež chrání jejich stát. Angličané, respektive dnešní Alžbětinci, se k monarchii vztahují svým osobním životem – královské narozeniny, výročí, křtiny a pohřby článkují i jejich čas, jsou mezníky i jejich vlastní životní poutě. Kdo by si nepamatoval, kde se v životě nacházel v době královské svatby?
Ještě nikdy nebyla monarchie tak oblíbená jako dnes. Královna se stala symbolem řehole, nejvěrnější služby národu, a přesto je budoucnost královského ceremoniálu nejistá. Milióny přistěhovalců a jejich dětí se dnes nepovažují za součást britského národa. Zatím ovšem velká většina šťastných poddaných holdem královskému majestátu obnovuje svůj slib, že patří do jedné rodiny mrtvých, živých i budoucích.
Na stoleté výročí české státnosti by nám mohli být Britové tak trochu příkladem, že jen národ, jenž uctívá svou slavnou minulost, má také budoucnost.
Alexander Tomský
Alexander Tomský je politolog, překladatel a pedagog. Dlouhá léta žil ve Velké Británii.
Po studiích pracoval jako politolog v ústavu Keston College, kde se specializoval na výzkum církve a státu, státního ateismu a náboženské opozice ve střední Evropě.
Po listopadové revoluci se vrátil zpět do Česka a věnoval se překladatelství a publicistice. Vedl nakladatelství Academia a nakladatelství Národního divadla, přednášel na New York University v Praze.
Byl členem strany Realisté, za kterou kandidoval jako jednička v Pardubickém kraji.