Článek
V roce 2014 byli Kurdové jednou z mála hrází před rychle postupujícím Islámským státem, který ovládl východ Sýrie s Rakkou a Dajr az-Zaurem, i západ Iráku a zabral po Tikrítu i Mosul. Do kurdských oblastí se mu však nedařilo postoupit. Kurdové ubránili nejen severovýchod Iráku, ale taky sever Sýrie, odkud už předtím vytlačili milice spojené se syrskou al-Káidou, Frontou an Nusra, ve jejímž čele stál abú Muhammad Džulání, což byl nom de guerre současného syrského prezidenta Ahmada Šary.
Když vedli Kurdové obranné boje v syrském Kobání, ukázali svou houževnatost a začali dostávat podporu, kterou už dostávali kurdští pešmergové v Iráku, protože kurdské oblasti v Iráku byly jediné bezpečné, odkud mohli působit Američané.
Kurdy vedené Syrské demokratické síly pak hrály klíčovou roli při vytlačení Islámského státu z Manbidže i Dajr az-Zauru a z jeho hlavního města Rakky. Že platí věta z Schillerova dramatu Fiesco „Mouřenín udělal svou práci, mouřenín může jít“, se ukazovalo už v letech 2018 a 2020, kdy bylo umožněno Tureckem podporovaným a řízeným silám vést ofenzívy na Afrín a pak se zmocnit velké části syrského území při hranicích s Tureckem na východě země.
Nakonec se umožnilo tuto oblast změnit v nárazníkovou zónu kontrolovanou společně Tureckem a Ruskem. Turecko sice mluvilo o tom, že se do pásu vrátí Syřané, kteří uprchli do Turecka, což by bylo mimochodem v rozporu s mezinárodním právem, na které nikdo už nedbá, ale to se nestalo.
Turecku stačilo dostat Kurdy od svých hranic. Vidí v nich největší nebezpečí, mnohem větší než v islamistech, protože usilují o samostatnost, která jim byla slíbena po první světové válce a stále zůstávají největším národem bez svého státu. Proto tak Turecko vítá kurdskou kapitulaci – nebude-li kurdská autonomie v Sýrii, nebudou o ni tolik usilovat Kurdové v Turecku.
Turecko taky syrské vládní jednotky podporovalo. Bez Turecka by se k moci v Sýrii jen těžko dostal Ahmad Šará a uskupení sil vedené jeho skupinou Haját Tahrír aš-Šám, jejímž jádrem je Fronta an-Nusra. Aby nebyly teroristické kořeny současného syrského vedení tak patrné, pravidelně se měnily názvy formací a přelévaly se jedna do druhé, aby se mohlo říci: my nic, my muzikanti.
Dohoda Kurdům neříká jen to, že mohou jít, ale posílá je rovnou do područí damašského režimu, je ostudná a ukazuje, jak Západ nechává na holičkách ty, které v jednu chvíli potřeboval. Nyní mu nic nepřinášejí, a tak se na ně vykašle v hloupé iluzi, že Šará udělá ze Sýrie stabilní zemi, ze které nikdo nebude utíkat.
Šará však svou islamistickou kohortu minimálně nemá pod kontrolou, když může vraždit Drúzy i alávity v Latákiji. Vždy mělo jít o pochybení jednotlivců, jenomže je jich až příliš. Kořeny militantního islámu syrského vedení přitom pomalu vystupují na povrch, když v alávitské Latákíji zakázaly ženám chodit do práce nalíčené.
Je tu i několik paradoxních momentů. Šara prosazuje jednotnou centralizovanou Sýrii přesně tak, jak to dělal svržený Bašár Asad, který však na to neměl dost sil. Představa, že kurdské oblasti si podmaňují lidé, proti nimž Kurdové bojovali na severu Sýrie jako proti teroristům, není pro slabší žaludky. Nedávné vytlačení Kurdů ze dvou čtvrtí Aleppa je prachobyčejná etnická čistka, což je válečný zločin, který by se měl stíhat.
Místo aby Západ Šaru klepl přes prsty, tak mu nadbíhá v době, kdy pro něj ještě nic neudělal, jako by to byla bohatá krásná nevěsta. Mlčky přihlíží, jak si Turecko opět dělá, co chce, hnané touhou po obnovení moci z dob sultanátu.