Článek
Babišova nechuť zbrojit činí z Česka do budoucna snazší sousto, neochota pomáhat Ukrajině oslabuje aktuální cíl agrese a podraz na ostatní členské státy aliance může aktivovat rozkladný proces uvnitř. Riskantní hra není tak nenápadná, jak by si český premiér přál. Na moskevském žebříčku nepřátelských, rozuměj pro tamní režim nebezpečných zemí, Česko od Babišova nástupu prudce klesá. Naopak se stále častěji stává terčem výtek spojenců.
Kritika škrtů v tuzemském obranném rozpočtu z úst amerického velvyslance u NATO Matthewa Whitakera je zatím posledním varováním. Má dolehnout k uším těch, kdo špatně poslouchali diplomatického zástupce USA v Praze Nicholase Merricka. Třetí upomínka může vypadat o dost hůř. Soudě dle postupu, který Donald Trump zvolil vůči Španělsku. S jediným sabotérem odmítajícím dohodu o zvyšování obranných výdajů nařídil zrušení obchodní výměny. Pozor na Whitakerova slova: Žádné výmluvy, žádné výjimky!
Chytristika, kterou Babiš cizeloval za svých dřívějších mandátů na půdě Evropské unie, v posledních letech notně zastarala. Říkat něco v Bruselu a doma pak dělat pravý opak šlo v klidných dobách. Časy se ale mění, zuří války, obranné výdaje nejsou zemědělské dotace a EU není NATO. Ještě za migrační krize mohl Babiš mazat unii med kolem úst Frontexem, horovat pro společnou ochranu hranic a doma pak mávat anijednímmigrantem. Schvalovat uhlíkovou neutralitu do roku 2050 a v Česku nadávat na Green Deal. Teď je vše vážnější.
Putinem cloumá obsese kříšením Sovětského svazu. V jeho mapách spadáme do zájmové zóny, kde to důvěrně známe. Prožili jsme tam několik dekád. Víra, že v případě rozšíření konfliktu by před námi přišlo na řadu Pobaltí či někdo další, nás z odpovědnosti nevyděluje. NATO je společným ochranným deštníkem a naše spolehlivost jedinou zárukou pomoci druhých, až ji budeme potřebovat.
Trump není z těch, koho se vyplácí dráždit. Periferním zrakem, pravda, zaznamenal hádku Babišova ministra zahraničí Petra Macinky s Hillary Clintonovou na mnichovské konferenci. Pochvalou za opovážlivost, kterou americký prezident dávno pustil z hlavy, však projevy sympatií skončily. Nepomohou ani Macinkova okázalá prohlášení směrem k ruskému ministru zahraničí Sergeji Lavrovovi na Valném shromáždění OSN, nejsou-li provázena činy.
Od Babiše se po návratu do vrcholné funkce čekalo leccos. Že bude podlézat důchodcům, spílat elitám, zatápět médiím, zadlužovat stát… Ne však, že zemi potáhne na Východ. Těm, kteří to tvrdili, se oponovalo, že by byl sám proti sobě. Byznys má též na Západě.
Proč však nastavuje Putinovi holé ledví podkopáním důvěryhodnosti a obranyschopnosti země? Co sleduje? Jaký benefit pro Česko očekává? Převládly v něm předlistopadové geny?
