Článek
Porážka Německa byla nevyhnutelná, ale to neznamená, že už nemělo žádnou sílu. Ještě v půlce prosince podniklo ofenzívu v Ardenách a v březnu se pokusilo dobýt zpět Budapešť. Boji oslabený wehrmacht nebyl jen prázdná skořápka, přes všechny těžké ztráty byla skupina armád Střed vedená polním maršálem Ferdinandem Schörnerem stále ještě silným uskupením.
Ani po smrti Adolfa Hitlera nové německé vedení nevyvěsilo bílou vlajku. Pořád doufalo, že se mu podaří domluvit se na nějakém separátním míru se západními spojenci, načež bude moci dál bojovat proti Sovětům, nebo si alespoň vymůže příznivější podmínky kapitulace.
Německý admirál Hans-Georg von Friedenburg, který 4. května u Lüneburgu podepsal do rukou britského maršála Bernarda Montgomeryho kapitulaci německého námořnictva i německých sil na severu Německa v Dánsku a v Nizozemsku, odjel do Remeše jednat. Když zjistil, že západní spojence k ničemu nepřesvědčí a oni budou požadovat bezpodmínečnou kapitulaci, tak ji 6. května odmítl podepsat s tím, že na to nemá oprávnění. Velkoadmirál Karl Dönitz proto vyslal Alfreda Jodla, který dorazil ještě 6. května večer. Bezpodmínečnou kapitulaci podepsal 7. května ráno, a to až poté, co mu Dönitz udělil oprávnění tak učinit.
Mezitím se dále bojovalo. Povstalci v Praze se bránili Němcům z posledních sil a i v dalších českých městech umírali vlastenci. Kapitulace však přinesla efekt. 8. května se už většina německých vojáků a velitelů začala více než o ovládnutí Prahy starat o to, aby se stihla vzdát do rukou Američanů do 23:01. V Praze 8. května večer už přebírali většinu kasáren a dalších německých stanovišť povstalci. To by se nestalo, kdyby předchozího dne nebyla podepsána kapitulace v Remeši. Pokud by se čekalo na podpis v Berlíně, bylo by mrtvých více a stověžatá matička měst by měla o pár věží míň.
V Remeši se nejednalo o žádnou kapitulaci jen do rukou západních spojenců, jak občas Sověti tvrdili. Kapitulační akt podepsali kromě vzdávajícího se Jodla i americký generálporučík Walter Bedell Smith, francouzský brigádní generál François Sevez, ale také sovětský generálmajor Ivan Susloparov. Stalinovi nicméně vadilo, že tam nebyl žádný z jeho maršálů, a tak se akt ještě jednou opakoval s větší pompou v Berlíně.
To není jen vysvětlení, proč se slaví konec války 8. května. Poučení z Remeše je ale více. Především to, že spojenci musejí držet při sobě, protože nejen Němci, ale všichni prohrávající se vždy snaží rozložit koalici, která proti nim bojuje. Neustupovat zdánlivě výhodným návrhům a nepřistoupit na zdržovací taktiku s tím, že ono se to nějak vyřeší, protože proti nám, v tomto případě západním spojencům, už nebojují.
Z Remeše však plyne ještě jedno důležité poučení. Vyvolává v nás totiž dojem, že agresor je jako v pohádce vždy po zásluze poražen, což ještě umocnila 2. září bezpodmínečná kapitulace Japonska. I v první světové válce přece bylo nakonec Německo poraženo a Rakousko-Uhersko se rozpadlo a Napoleon nejen nedobyl Moskvu, ale nakonec definitivně prohrál u Waterloo.
Mnohdy však agresor vyhrál a teď nebudu připomínat jen Alexandra Velikého nebo Čingischána. Polsko se dělilo čtyřikrát, až z něj dvakrát nic nezbylo a z vítězství se těšil i Bedřich Veliký. Ani Korejská válka neskončila porážkou KLDR, nýbrž jen příměřím z roku 1953. Musíme si uvědomit, že porážka agresorů není automatická, že je nutné k ní aktivně přispívat a utužovat všechny normy, které každou další agresi brzdí. A pamatovat na římské přísloví o tom, že kdo chce mír, musí se připravovat na válku. Lidstvo má v sobě agresi vrozenou (bez ní by nepřežilo), a tak je nutné agresory odrazovat. Když to nepomáhá, tak se proti nim musí všichni spojit bez ohledu na odlišné názory, což platí zejména pro menší státy, ke kterým chtě nechtě patříme. Kdyby se svět nespojil proti Hitlerovi, mnozí z vás by si toto nečetli a možná bych tu nebyl ani já, abych to napsal.
