Osvobození Prahy provází řada mýtů. Proč Američané nepomohli?

Výše zmíněné vyvolává řadu spekulací, že si spojenci a Sověti předem rozdělili Evropu, protože se Američané nepokusili osvobodit ani Berlín. Pražští povstalci museli čekat, než přijede Rudá armáda. Historik z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd Vít Smetana v rozhovoru vyvrací dlouho tradované mýty a vysvětluje, proč Američané Prahu neosvobodili. Žádné rozdělení sfér vlivu v tom roli nehrálo.

Odpověď je jednoduchá i složitá zároveň. Jednoduchá je v tom, že Američané nechtěli závodit, zatímco Sověti ano. Vše komplikovaly změny v nejvyšším vedení Spojených států, když 12. dubna 1945 umírá prezident Franklin Delano Roosevelt. O to větší volnost při rozhodování o závěrečných operacích druhé světové války mají jeho generálové, kteří jsou rozhodnuti dovést válku k vítěznému konci za co nejmenších ztrát.

Nejvyšší američtí vojenští představitelé říkají, že neexistuje žádné místo v Evropě, o které by soupeřili se Sověty, protože podstatné je dosáhnout co nejrychlejší kapitulace protivníka. Že se nebude postupovat na Berlín, bylo definitivně rozhodnuto den či dva po Rooseveltově smrti. Podobnou volnost potom měli američtí nejvyšší vojenští představitelé i při rozhodování o závěrečných operacích, což se týkalo i otázky Československa a osvobození Prahy.

Ano, Winston Churchill si to uvědomoval a naléhal v tomto směru jak v případě Berlína, tak potom v případě Prahy. Bohužel britská vojska operovala severněji a on jaksi neměl páky, aby mohl úkolovat americkou generalitu. Klíčová rozhodnutí přijímal především tandem tvořený náčelníkem štábu americké armády George Marshallem a vrchním velitelem spojeneckých expedičních sil v Evropě Dwightem Eisenhowerem.

Churchill si opravdu uvědomoval strategický význam osvobození hlavních měst Berlína i Prahy. Uvědomoval si to také britský Foreign Office, ministerstvo zahraničních věcí, a konkrétně v jeho čele stojící Anthony Eden. Byl to právě Eden a muž číslo tři Orme Sargent, kteří si už v polovině dubna uvědomili, jak velká šance se tady otevírá pro spojenecké síly, tedy americké síly, ve vztahu k tomu, jak bude vypadat poválečné Československo.

Zase to jde proti mýtu, že jsme byli Západu lhostejní a že se o nás nestaral. Opak byl pravdou. Skutečně máme doloženou rozsáhlou dokumentaci o tom, že si ve Foreign Office i v úřadu Churchilla i samotný premiér uvědomují, že pokud dojdou Američané jako první do Prahy a osvobodí ji od německého nacistického jha, tak to může mít zcela zásadní dopady na budoucí vývoj Československa a předejít nebezpečí, že by se Československo mohlo vydat, jak se to tehdy nazývalo, jugoslávskou cestou, to znamená cestou neředěného radikálního komunistického režimu.

Ano, v tomto směru byly adresovány klíčové dokumenty a telegramy ke špičkám amerického velení a špičkám americké diplomacie. Těch dokumentů je celá řada, 24. dubna hovoří přímo Churchill s Eisenhowerem a dozvídá se, že americké velení vůbec neuvažuje o tom, že by postupovalo až do Československa.

Musíme si uvědomit situaci. Američané reálně překročili Rýn teprve v závěru března, ale další postup byl velice rychlý. Eisenhower však překvapivě zastával přesvědčení, že Československo spadá do jakési sovětské operační sféry, což mu Britové začali vyvracet, že nic takového neexistuje. Ale on měl tuto fixní ideu a předpokládal, že americké jednotky budou postupovat směrem na jih, to znamená údolím Dunaje, a osvobodí Linec. Churchilla to překvapilo, ale chtěl se o tom ujistit. Foreign Office proto 26. dubna přichází s dokumentem, ve kterém jasně říká, že pokud je britské diplomacii známo, žádné operační sféry v této části Evropy stanoveny nebyly a je potřeba na Američany naléhat, aby došli do Prahy.

Děje se tak po dvou liniích, po diplomatické v San Franciscu, kde se v té době začíná konference o vzniku OSN. Tam Anthony Eden naléhá na svého partnera ministra zahraničí Edwarda Stettiniuse a používá stejných argumentů. Stejně tak se apeluje na americké náčelníky štábu prostřednictvím Kombinovaného sboru náčelníků štábů, tedy společného britského a amerického tělesa.

George Marshall ale 28. dubna 1945 posílá Eisenhowerovi do Evropy telegram, že osobně a bez přihlédnutí k jakýmkoli logistickým či taktickým záležitostem by byl proti tomu hazardovat s americkými životy pro čistě politické účely. To je asi klíčové vysvětlení, které jde proti mýtu, ve kterém máme tendenci se o těchto věcech zamýšlet. Neznamená to, že by z politických důvodů Američané nechtěli dojít do Prahy kvůli tomu, že by bylo někde stanoveno, že tam dojít nemají. Oni to nechtěli. Nejvyšší američtí vojenští představitelé nechtěli připustit, aby politika jakkoli promlouvala do plánování jejich válečných operací.

Důležitým faktorem byla skutečnost, že se Eisenhower až do konce dubna připravoval na operaci, která nakonec nemusela proběhnout – tedy na dobytí bájné tzv. alpské pevnosti, což byl konstrukt, který se snažila nacistická propaganda vlastně posilovat svými prohlášeními, že tam se soustředí poslední odpor, který s nasazením tajných zbraní bude úspěšný.

Až teprve na přelomu dubna a května se ukázalo, že žádná alpská pevnost neexistuje a že americké jednotky vlastně budou volné, aby mohly postupovat dál do jiných oblastí.

Je zajímavé, že demarkační čára nebyla proti naším zažitým představám stanovena ani v Jaltě, ani kdekoli jinde, ale až v závěrečné korespondenci z konce války mezi americkými a britskými nejvyššími vojenskými představiteli. Velení Rudé armády 24. dubna informuje Eisenhowera, že probíhá finální operace k dobytí Berlína a následně se chystá postup údolím Vltavy směrem ku Praze. Ovšem 30. dubna posílá Eisenhower prostřednictvím svého zastoupení v Moskvě telegram adresovaný generálu Antonovovi, ve kterém uvádí, že se americké jednotky při svém postupu na východ budou držet zhruba linie československých hranic a pokud to situace dovolí, postoupí až na linii Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice.

Sověti reagují jako obvykle, to znamená dlouhý mlčením, a teprve 4. května shovívavě přisvědčují, že by to takhle akceptovali. Ovšem téhož dne Eisenhower, který si uvědomí, že žádná alpská pevnost není a že jeho síly jsou v podstatě volné, posílá návrh generálu Antonovovi, že by americké jednotky mohly postoupit až na linii Labe a Vltavy. Bohužel je to návrh, a ne oznámení.

Sovětská strana to 5. května striktně odmítá, argumentuje, že operace na osvobození Prahy už je v běhu, což není pravda, protože byla spuštěna 6. května odpoledne. Namítá, že by mohlo dojít k promísení vojsk, čemuž je záhodno zamezit. Ještě připomíná, že když se jednalo o tom, jak postupovat směrem k Lübecku, tak tam Sověti vyhověli západním spojencům, a že tedy očekávají stejnou vstřícnost z jejich strany.

Eisenhower to respektoval, jakkoliv to bylo opět velmi nepříjemné překvapení pro Churchilla, který mezitím apeloval i na Trumana, aby jako nový prezident zapůsobil na Eisenhowera, aby rozhodl o postupu do Prahy. Truman na to reaguje, že nebude dávat příkazy generálu Eisenhowerovi, k němuž a v jehož rozhodování o závěrečných operacích má plnou důvěru. Churchill na to odpověděl, že v něj má také důvěru, nicméně o dva dny později po 5. květnu posílá další telegram Eisenhowerovi, že doufá, že toto rozhodnutí nebude znamenat to, že se Američané zastaví v případě, že by se otevřela šance postoupit až do Prahy. Na to už žádná odpověď nepřichází. Klíčové je, že 7. května v časných ranních hodinách podepíše generál Alfred Jodl v hlavním stanu generála Eisenhowera v Remeši protokol o bezpodmínečné kapitulaci.

Z Eisenhowerovy strany následuje rozkaz pro veškeré americké jednotky: stop – ať se snaží přijmout kapitulaci německých jednotek v oblasti svého působení a vyhnou se dalším zbytečným ztrátám. Žádný závod o to, kam dojdou, už se nemá konat. To je také důvod, proč Američané došli ze tří zmiňovaných velkých československých měst pouze do Plzně a neosvobodili ani Karlovy Vary, ani České Budějovice, protože tam ráno 7. května jejich jednotky ještě nebyly. Pomyslné vavříny i v těchto lokálních centrech přenechali Rudé armádě, která tam zpravidla došla až o dva dny později.

George Patton skutečně toužil po tom získat pomyslné vavříny za dobytí některého z klíčových evropských měst. To mu bylo odpíráno, přestože jeho 3. armáda rozhodovala o výsledku klíčových bitev. Ona dosáhla v polovině července 1944 toho, že konečně došlo k průlomu v Normandii, on to byl, kdo hasil požár v případě poslední německé ofenzivy na západě v Ardenách, což byl jeden z důvodů, proč Američané byli v závěru války v nevýhodném postavení pro dobytí Berlína, byli zbrzděni touto německou proti ofenzivou.

Už předtím rozhodoval o výsledku bitev v severní Africe a na Sicílii, ale pomyslné vavříny za osvobození nějakého klíčového hlavního města neměl. On si proto přál dojít do Prahy, a jak to potom pregnantně vystihl ve svých pamětech – byl přesvědčen, že americká armáda měla dojít až k Vltavě, a kdyby potom dorazili Rusové, tak jim prostě říct, že se až tady chtěl zastavit. Celý vývoj ale byl složitější a bohužel Pattonovi a jeho přáním nehrál do karet.

Zcela určitě. Názor, že je potřeba co nejvíce redukovat nebezpečí zbytečných amerických ztrát, byl hlavní součástí těchto úvah. Nelze se tomu divit a nelze to ani svým způsobem odsuzovat. Eisenhower v té době nebyl politik, neuvažoval ani o žádných sférách vlivu, ani o tom, jaká bude budoucnost té které země. Tohle náleželo politikům a ti měli takto uvažovat.

Jsou to zase ex post konstrukty. Nějaké indicie, které by tomu nasvědčovaly, měli českoslovenští exiloví představitelé ze závěru války. Souviselo to s povstáním na Slovensku a také s případnou podporou většímu plánovanému vystoupení české rezistence v českomoravského prostoru. Víme, že Edvard Beneš vnímal závěry teheránské konference tak, že bylo rozhodnuto o tom, že Československo patří do sovětské sféry, ať už operační, nebo vlivové. Bohužel to tak vnímal a hovořil tak o tom i s některými důstojníky bezprostředně po osvobození. Ono to tak mohlo působit, ale když potom vidíme dokumenty, které jsou k dispozici a které hovoří v opačném smyslu, tak je potřeba na takové mýty upozorňovat a vyvracet je. Jsou zažité, ale neodpovídají skutečnosti.

Ono to tak bohužel vypadalo, když se 6. května Američané dostali do Plzně a k velkému rozčarování Pattona nepostupovali dále. Působilo to, že osud pražských povstalců, kteří 5. května povstali a bojovali hrdinně na barikádách, byl Američanům lhostejný a nechali je bezohledně vykrvácet i přes apely, které přicházely z Prahy. Ve skutečnosti jen vyhověli sovětským žádostem a je třeba si všimnout, že Sověti tady hráli zcela bezskrupulózní hru jako už vícekrát v minulosti a potom ještě mnohokrát v následujících desítkách let, která byla plná lživých nebo polopravdivých prohlášení.

Když pražští bojovníci apelovali z pražského centra přes Američany na to, ať tedy pomohou alespoň nálety hloubkových bombardérů na postupující německé kolony, tak to Eisenhower přeposlal Sovětům, kteří mohli buď říci – my tam vyšleme vlastní bombardéry –, anebo o to požádat Američany. Neudělali ani jedno, reagovali klasicky mlčením. Bylo jim to lhostejné a na postupující německé kolony nakonec nikdo nezaútočil.

Sovětské bombardéry nakonec zaútočily 9. května, když už nastal mír, na německé vojáky, kteří se snažili uniknout do amerického zajetí. Už bylo po válce, ale přesto tedy Rudé letectvo zaútočilo v Mladé Boleslavi, v Roudnici, v Litoměřicích a na dalších místech, což si vyžádalo nejen životy ustupujících nebo prchajících Němců, ale i několika set československých občanů, kteří se na daných místech radovali z konce války.

Musím říci, že nechalo, ale polehčující okolností pro Trumana je, že byl v úřadu viceprezidenta jen několik měsíců, od 20. ledna, a následně se stal 12. dubna prezidentem Spojených států. Nebyl zasvěcen do řady klíčových předchozích rozhodnutí. V okamžiku, kdy se učil, obrazně řečeno, kam vedou které dveře v Bílém domě, a na koho se tedy obracet, se zkrátka necítil být kompetentní k tomu, aby dával příkazy svým vítězícím velícím generálům. Jistě to byla chyba, ale lze to z lidského hlediska pochopit.

Ano, Stalin si to velmi dobře uvědomoval. Proto tady byly rozkazy pro maršála Koněva, ať se urychlí přípravy, a ať tedy vyrazí do od Drážďan co nejdříve. Stalo se tak 6. května odpoledne.